Článek
Slunce obyčejně prochází obdobími aktivity a klidu. Střídají se po necelých jedenácti letech. Během vrcholu první fáze uvolňuje sluneční povrch množství energie prostřednictvím výbuchů, jež jsou pozorovány většinou v oblasti slunečních skvrn. Poslední klidová fáze měla skončit v prosinci 2008, ale tradiční aktivní období se dostavilo až o devět měsíců později. Klidová fáze tak trvala 12,6 roku, tedy nejdéle za posledních více než dvě stě let, kdy se změny přesně zaznamenávaly.
Podle vědců vedených doktorkou Mausumi Dikpatiovou z Colorada je jednou z příčin změna trasy „pásového dopravníku“ přesouvajícího sluneční plasmu. Během posledního cyklu plasma sice proudila po povrchu Slunce tradičně k pólu, kde se ztratila v nitru, aby se znovu vynořila u rovníku, ale tato trasa se prodloužila o třetinu, čímž trval cyklus déle.
Hrozí doba ledová?
David Hathaway, solární fyzik pracující pro NASA, který se na výzkumu nepodílel, ale míní, že rozhodující roli sehrála hlavně rychlosti „dopravníku“. Nedávno běžel pět let rekordní rychlostí a nyní se dostavilo zpomalení, tvrdí.
Podle profesora Mikea Lockwooda ze Southamptonské univerzity slábne sluneční aktivita od roku 1985, i když teplota na Zemi stoupá. „Kdyby zatemňování Slunce s sebou neslo ochlazení, už bychom to pocítili,“ řekl loni BBC.
Lockwood se domnívá, že kromě 11letého cyklu ovlivňuje aktivitu významně také sluneční oscilace trvající stovky let. Rok 1985 byla podle něj vyvrcholením dlouhodobé fáze, nyní vstupujeme do fáze střední, a zhruba za sto let hrozí nové Maunderovo minimum, tedy období, kdy jsou skvrny na Slunci vzácné.
Minimum pojmenované po anglickém astronomovi Edwardu Maunderovi, žijícím na přelomu 19. a 20. století, se časově shoduje se střední a nejchladnější fází Malé doby ledové. Tehdy se Grónsko pokrylo ledem a zvětšily se alpské ledovce. Evropské řeky v zimě zamrzaly, stejně jako Baltské moře či Calaiská úžina.