Fotograf zachytil okamžik přeletu vesmírné stanice přes Slunce

„Dráha Mezinárodní kosmické stanice je známa natolik přesně, že si na zemském povrchu můžeme najít místo, kde se nám na zlomek sekundy ISS promítne před sluneční disk. Jinak nám obecně tu a tam jako mnohdy opravdu jasná tečka přelétá v noci nad hlavou,“ poznamenal Suchan.

I když stanici pouhýma očima vidíme jako pomalu se sunoucí „hvězdu“ a vnímáme tak jen její jasnost, přesněji řečeno intenzitu slunečního světla odrážejícího se od modulů a solárních panelů, je orbitální laboratoř opravdu poměrně velká.

Podle České astronomické společnosti, která pořádá zmíněnou fotografickou soutěž, by dokonce přesáhla délku leckterého standardního fotbalového hřiště: její rozměry činí 51 x 109 x 27 metrů.

Astrofotograf Hašpl využil chvíle, kdy se ISS pohybovala na denní obloze a pro pozorovatele nedaleko města Kolín se její dráha promítla na pozadí Slunce. Celý přelet přes sluneční disk ve specializovaném astronomickém dalekohledu trval pouhých 0,68 sekundy.

I tak se autorovi podařilo zachytit 26 individuálních „portrétů“ stanice na pozadí naší nejbližší hvězdy, jejíž průměr je 1 392 020 km. Do průměru Slunce by se tedy vešlo asi 109 Zemí. Je však vzdáleno od naší Země téměř 150 milionů kilometrů.

„Stanice obíhá Zemi na nízké oběžné dráze ve výšce 400 kilometrů, i proto se nám na pozadí našeho Slunce zdá tak veliká,“ dodal Suchan. Dokonce tak, že jsme schopni i poměrně malým dalekohledem zachytit nejen systém obrovských solárních panelů, ale i některé moduly, ze kterých se skládá.

Ve chvíli expozice byla ISS od pozorovatele vzdálena 526 kilometrů, neměl ji přímo nad hlavou. Letěla rychlostí 7,39 km/s.

Co se týká zachyceného Slunce, Hašpl použil teleskop, který odfiltruje ze slunečního světla všechny „nepotřebné“ složky a ponechá pouze záření vycházející ze spektrální čáry H-alfa.

„Této čáře říkáme první linie Balmerovy série čar atomárního vodíku. Pro nás je toto červené záření zajímavé zejména tím, že v něm můžeme sledovat například krásné protuberance (velký jasný oblak chladného plazmatu vybíhající z povrchu Slunce, obvykle má podobu smyček - pozn. red.). Ty na snímku vidíme nad okrajem Slunce a představují chladnější vodíková oblaka formovaná magnetickým polem Slunce,“ popsal Suchan.