Fajn poměr ceny a výkonu, ale velká nerovnost, shrnuje Bob Kartous české školství

Druhá vlna covidu-19 byla predikována takřka s naprostou jistotou. Nečekal jsem ale, že míra připravenosti bude tak nedostatečná. Předpokladem bylo, že školy jakožto kritická společenská infrastruktura zůstanou otevřené, případně se jich opatření dotknou mnohem citlivěji než na jaře. Že minimálně 1. stupeň a klíčové ročníky ZŠ, SŠ a VŠ budou probíhat v prezenčním režimu.

Zejména děti na začátku 1. stupně jsou ve fázi vzdělávání, kterou nelze plnohodnotně převést do distanční podoby. Ne ve stavu připravenosti vzdělávacího systému.

Pro děti v první nebo druhé třídě, které se učí základy gramotnosti, jako je čtení či psaní, je důležité být ve škole a s učiteli, kteří se jim mohou věnovat. Z tohoto úhlu pohledu považuji za poněkud nešťastné, že vláda neuvažovala prozíravěji, když rozhodovala o plošných opatřeních.

Při lepší připravenosti, při tzv. chytré karanténě, jsme si také mohli ušetřit plošná opatření a rozhodovat se podle vývoje na regionální úrovni. Těžko očekávat, že vláda dokáže pomoci dětem a mladým lidem z rodin v tíživé sociálně ekonomické situaci.

Přitom tato skupina je současným stavem a vakuem, v němž se ocitá, nejvíce ohrožena. Zachování odborné výuky na středních školách je skutečně málo.

K tomu došlo po nátlaku ze strany rodičů, škol a expertů. Nemuselo k tomu ale dojít vůbec.

Daniel Münich (ekonom a člen iniciativy KoroNERV – pozn. red.), jenž se podrobně zabývá vývojem pandemie z hlediska statistiky, upozorňuje, že nikdo nedokáže předpovědět, jak výrazně se promítne částečné otevření škol do snahy zpomalit postup koronaviru v české společnosti.

Varuje před tím, že pokud to nedokážeme předpovědět, je otevírání škol rizikem.

Má pravdu, nicméně určitou míru rizika musíme zvažovat s ohledem na fakt, že při tak mimořádných plošných opatřeních existují další vysoce důležité společenské priority, jimž opatření způsobují kolaterální dopady. Vzdělávání je jednou z nich.

Bude-li třeba současně navýšit kapacitu lůžek s intenzivní péčí o 200 (hypotetický příklad), nechť je navýšen.

Distanční forma výuky je závislá na schopnosti zvládnout ji – jak ze strany učitelů, tak ze strany žáků, studentů a jejich rodin.

Je velký rozdíl mezi výukou na gymnáziích nebo vysokých školách, kde lze počítat s relativně vysokou digitální uživatelskou gramotností studentů, a dětmi v prvních třídách ZŠ, které se teprve učí číst a psát a jejich úroveň ovládání digitálních nástrojů je přirozeně nízká.

Na školách, kde je – jak na straně učitelů, tak na straně žáků či studentů – dostatečná kompetence ovládat digitální prostředky komunikace a pracovat s digitálními obsahy, je současný stav vlastně zajímavou experimentální situací a příležitostí si leccos nového osvojit, uvažovat o důležitosti obsahu vzdělávání a o tom, co vše lze do výuky zahrnout a jak využít různých prostředků ke zvýšení motivace či ke zvýšení studijní autonomie.

V situaci opačné jde samozřejmě o významné ohrožení, o stav, kdy žáci a studenti nemají více než zadání, s nímž si třeba bez další interakce nedokážou poradit. Obecné doporučení zní, aby se učitelé soustředili na tzv. core učivo (jádro) a přizpůsobili nároky.

To lze ale těžko naplnit třeba v ročnících, v nichž se žáci připravují na přijímací či závěrečné zkoušky a kde učitelé přirozeně cítí potřebu jim v tom pomoci.

Na školách, kde se chopili příležitosti a začali pracovat s dětmi online na pokročilé úrovni, často zjistili, že některým žákům distanční forma výuky vyhovuje, a přemýšlejí, jak jim tento nečekaný komfort poskytnout i do budoucna. To je ale odhadem nepatrný zlomek.

Děti na začátku povinného vzdělávání v distančním režimu nutně potřebují asistenci rodičů nebo někoho jiného, kdo jim pomůže při ovládání počítače a kdo jim zprostředkuje zadání, na němž mají pracovat. Rovněž kdo následně komunikuje s učitelkou či učitelem.

Míra takové asistence se odvíjí od zaměstnání rodičů, počtu dětí v domácnosti, ale i výbavy, kterou rodina disponuje. Jsou děti, které se mohou spolehnout na plnou podporu, a pak děti, které jsou vystaveny nadbytečnému stresu za něco, co nemohou v žádném případě ovlivnit.

Najdou se malé školy s nadšenými učiteli, kteří během odpoledne či večera obcházejí rodiny a pomáhají malým dětem v tom, co samy nemohou zvládnout. Nepochybně je to opět jen nepatrné procento, jelikož za běžných okolností si to učitelé nemohou dovolit.

Největším rizikem současné situace je skutečně ohrožení těch dětí a mladých lidí, kteří nemají kvůli své rodinné situaci a chybějící podpoře školy šanci jakkoli vybřednout z vakua způsobeného stavem lockdown.

Na jaře jsem spolu s dalšími lidmi upozorňoval, že pokud se má vláda v oblasti školství na něco soustředit, pak je to snaha pomoci těm nejohroženějším.

To se nestalo a neděje se to systémově ani teď. Obávám se, že se ani neděje nic, co by tomu mohlo zabránit. Předpokládám, že přijímací zkoušky budou opět přizpůsobeny situaci, nicméně příležitost pracovat na jejich dlouhodobé změně k lepšímu bude nejspíš promarněna.

Pozitivem je poměr ceny a výkonu. Když uvážíme, že investujeme podprůměrné částky v porovnání s jinými státy OECD a EU, pak jsou rovněž srovnatelné měřitelné výsledky v průměru či mírném nadprůměru. Takže bychom mohli říct „well done“.

Jenže problém je, že podinvestovaný vzdělávací systém dlouhodobě nemůže podporovat mnohem větší nároky, míru celospolečenské vzdělanosti a její měnící se charakter.

To už souvisí s negativy: výběr, příprava a podpora učitelů, jejich rostoucí věkový průměr, podobně s řediteli, nedostatečná schopnost přizpůsobovat obsah vzdělávání vůči měnícím se potřebám 21. století, neochota změnit systém hodnocení, jenž by dal impulz ke změnám i za ostatních pomalu se proměňujících okolností. A nerovnost v dosahovaném vzdělávání, závislá na socioekonomickém zázemí.

Navíc současná vláda raději „investuje“ do betonu, do naprosto nesmyslných projektů, jako je kanál Odra - Labe - Dunaj, do nejisté dostavby jaderné elektrárny v Dukovanech...

Největší problém českého vzdělávání spočívá v tom, že česká společnost si neuvědomuje potřebu progresivní změny a většinově soudí, že je vše v pořádku. Není.

Stačí si přečíst druhý paragraf školského zákona: rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života, získání všeobecného vzdělání nebo všeobecného a odborného vzdělání.

Pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu, základních lidských práv a svobod spolu s odpovědností a smyslem pro sociální soudržnost, pochopení a uplatňování principu rovnosti žen a mužů ve společnosti, utváření vědomí národní a státní příslušnosti a respektu k etnické, národnostní, kulturní, jazykové a náboženské identitě každého, poznání světových a evropských kulturních hodnot a tradic.

Pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku, získání a uplatňování znalostí o životním prostředí a jeho ochraně vycházející ze zásad trvale udržitelného rozvoje a o bezpečnosti a ochraně zdraví.

Podle některých „stratégů“ jde nepochybně o „multikulti indoktrinaci“. A ona je v zákoně. Jsou to velmi dobře promyšlené, smysluplné obecné cíle, k nimž bychom měli směřovat, chceme-li žít v soudržné společnosti, která v soudržnosti vidí budoucí prosperitu, tzv. pozitivní externalitu dobře uchopeného veřejného zájmu.

Mnoho těch, kdo se ke vzdělávání vyjadřují, vůbec nezná a neuznává zákonem dané obecné cíle českého vzdělávání. Je to ostudné, ale děje se to v míře větší než velké.

Pražským inovačním institutem, jehož jsem ředitelem. Je to nově vzniklá instituce, kterou směřujeme k podpoře inovací ve vzdělávání, podnikání a městském rozvoji.

Je to inovační centrum netradičního střihu, neboť proti ostatním, zaměřeným na přenos poznatků výzkumu do businessu a celkový business development, prostupujeme dalšími vrstvami inovačního univerza.

Dává to smysl. Inovace ve vzdělávání mohou akcelerovat budoucí inovace v podnikavosti, v širokém smyslu slova. Patří sem jakákoli činnost, která přesahuje pouhé obstarávání vlastních zájmů.

Patří sem prosociální a kulturní aktivity všeho druhu. Pouze skrze inovace ve vzdělávání je možné uvažovat o podstatné progresi v inovativním podnikání či v péči o životní prostředí města.

Hlavní cíl je jeden: dosáhnout toho, že budeme vnímat inovaci jako stav myšlení, nikoli jako hmotný produkt nové technologie. Vnímat inovaci jako odpověď na vysokou proměnlivost světa 21. století.