Facka žákovi je selhání. Co má ale učitel dělat?

Na konferenci se diskutovalo nejen o tom, co učitelé potřebují, aby agresivní chování žáků zvládli profesionálně, ale i obecně o postavení pedagogů v českém vzdělávacím systému.

Bez ohledu na schvalování fyzických trestů nemalou částí veřejnosti právnička Šárka Dušková z Ligy lidských práv vysvětlila, že jakékoli fyzické tresty jsou dle Úmluvy o právech dítěte zakázány.

„Pro ČR jsou tyto mezinárodní normy závazné, takže je to na první pohled jednoduché,“ pokračovala Dušková. Dodala, že u nás se to však porušuje, jelikož česká legislativa operuje pouze s nejednoznačným termínem „nepřiměřený výchovný prostředek“. K těm ale má patřit i tahání za vlasy, štípání nebo i strašení.

Na dotaz Novinek, proč se u naprosté většiny nelegálních věcí nevedou debaty, co si o tom kdo myslí, ale fyzické trestání dětí se řeší, odpověděla takto: „Nejspíš to bude tím, že existuje tak silné veřejné mínění, které je pro tělesné tresty. Je to podobné jako u trestu smrti - veřejné mínění je tady v podstatě již od jeho zrušení v rozporu s právním pohledem. Může to být výchovou. Je málo rodičů, kteří tělesné tresty nedostávali. Rodiče mají často pocit, že jiné nástroje nemají a tedy že buď budou trestat, nebo se nebude dít nic.“

Podle psychologa a speciálního pedagoga Davida Čápa je facka nejen nelegální, ale především nelegitimní. Takový trest prý není efektivní pro dlouhodobou změnu. „Dítě se sice na chvíli přestane špatně chovat, ale jen na základě strachu, nikoli pochopení,“ uvedl Čáp. Právo silnějšího pak bude dítě podle něj považovat za normu.

Zakladatel Institutu pro inovativní vzdělávání Pavel Kraemer doplnil, že ať už jde o učitele nebo rodiče, facka nikdy není výchovným prostředkem, ale pouze tím, že dotyčnému ujedou nervy. „Reaguje ne proto, že chce dát facku, ale že se to stane.“

Podle Čápa často právě pachatelé domácího násilí byli v dětství různými způsoby týráni. „Pokud někdo tvrdí, že jedna facka to vyřeší rychle, tak tím jen omlouvá své chování, nejde o promyšlené řešení,“ shrnuje Čáp.

Ředitel ZŠ Velvary Petr Došek se ale nedomnívá, že by pohlavkování ve školách bylo častým jevem. „Není úplně korektní podle jedné medializované kauzy řešit celospolečenský problém.“ Také podle něj je facka pedagogovým selháním, ale i učitel je jen člověk a záleží na konkrétní vypjaté situaci.

Ředitel Pražského inspektorátu Martin Procházka to doplnil poznámkou, že kdysi se jeden ředitel za facku sám omluvil, sešel se s rodiči a dále se to už řešit nemuselo. „Zatímco ředitel školy Glowackého říkal, že nemá problém používat vůči žákům hrubá slova,“ dodal David Čáp.

„Kdy se ale někdo postavil za učitele?“ tázal se Došek. Učitel musí mít autoritu, k tomu je ale zapotřebí i příznivé klima na škole spoluutvářené ředitelem, rovněž fungující spolupráce s rodiči, což se ne vždy daří. Proto je facka podle něj jen špičkou ledovce.

S tím souhlasí i místopředseda výchovných poradců Stanislav Adamec. „Děti podle autority učitele poznají, co si mohou dovolit,“ uvedl. K selhání může dojít i proto, že učitelé nemají zastání. Výchovní poradci dle jeho názoru mají málo času i pravomocí řešit všemožné konflikty. Prostředky jsou omezené, učitel jednak nemůže opustit třídu, jednak nemůže zlobivému studentovi upírat právo na vzdělání.

„A pokud mu za trest dáme nějaký úkol v hodině, i pro nás je to nemotivující práce navíc,“ řekl Adamec.

Proti námitce z publika, že by neměly existovat vůbec žádné tresty, se ale tento zkušený učitel z gymnázia v Poličce, který prý za 40 let praxe nikdy neudělil facku, rázně ohradil. „Když má žák třeba opakovaně neomluvenou absenci, nemohu to jen tak přejít.“ Jinak se ale snaží získat žáky humorem.

Psycholog David Čáp nabídl tři teze, podle kterých by bylo vhodné se řídit. Učitel je zaprvé vzdělaný profesionál ve svém oboru. „Kdežto žádný rodič, ač bychom si to jistě všichni přáli, není profesionál v oboru rodič.“ Osobní rozměr by tedy měl být u učitele až ten druhý, především má jít o profesionální přístup i odstup.

„Zadruhé, pokud budou školy automaticky přistupovat k rodičům tak, že své děti špatně vychovali, končí tím jejich potenciální spolupráce,“ pokračoval Čáp. Je podle něj třeba (až na výjimečné případy) vnímat rodiče tak, že své děti „vychovávají, jak nejlépe umí“.

Zároveň podle něj neplatí, že rodiče se mohou vždy ohánět právníky a případné spory vždy vyhrají.

Podle Petra Doška chybí učitelům dostatek prostoru a možností na další sebevzdělávání, které je nesmírně důležité.

„Kvalitní učitel pracuje stále,“ dodal. V zahraničí mohou mít učitelé po sedmi až deseti letech praxe rok placeného volna, který mohou právě takto užitečně využít a sbírat zkušenosti na cestách, jak řekl Pavel Kraemer.

Vše spolu souvisí, potřebná je i týmovost pedagogického sboru. Jestliže si student kupříkladu svému třídnímu stěžuje na jiného kantora, musí dobrý učitel zvážit situaci a říct, že si s ním promluví. „Největší chybou je reagovat slovy: no vždyť ho znáte,“ řekl Čáp.

Připouští, že s důkladnější přípravou na řešení konfliktních situací se musí začít na pedagogických fakultách. Tam se prý naprosto většina času věnuje „jen“ odbornosti, což však zdaleka nestačí.