Eskalátorům je už 125 let. Ne každý se na nich umí správně chovat

Kansaský rodák Reno (4. října 1861–2. června 1947) pohyblivé schody poprvé představil v září roku 1895 jako krátkodobou zábavní atrakci na newyorském Coney Islandu.

Guinnessova kniha rekordů uvádí, že tato „jezdící rampa“ měla na výšku 2,1 metru a sklon 25 stupňů. Během dvoutýdenního představení ji vyzkoušelo 75 tisíc návštěvníků.

První komerční eskalátor však společně s firmou Otis Elevator Company vytvořil roku 1899 Charles Seeberger. Web ThoughtCo informuje, že dva roky předtím jej Seeberger sestrojil v dnešní podobě a také ho pojmenoval.

Jméno se skládá z amerického výrazu pro výtah (elevator) a latinského slova pro schodiště (scala).

Oba – Reno i Seeberger – nakonec své patenty prodali Otisově výtahové společnosti. Ta je dnes největším výrobcem výtahových a eskalátorových systémů. Název eskalátor zobecněl až v polovině 20. století.

I když má Reno prvenství v Guinnessově knize rekordů, s myšlenkou na pohyblivé schody první nebyl. Už 9. března 1859 obdržel Nathan Ames patent na pohyblivé schodiště – podle ThoughtCo je měla pohánět pára –, myšlenku však neuskutečnil.

Eskalátory pracují na principu řetězově propojených článků neboli stupňů, které cyklicky obíhají po pevné dráze. Tvoří tak pohyblivé schodiště, zpravidla doplněné o přidržovací madla. Zařízení téměř vždy pohání asynchronní elektromotor.

V Československu bylo prvním eskalátorem kryté pohyblivé schodiště s dřevěnými stupni z roku 1926. Vedlo v trase zrušené pozemní lanovky z nábřeží na pražskou Letnou, fungovalo do roku 1935.

„Provedení eskalátoru ale nebylo příliš dokonalé. Váha stupňů a využití bylo tak malé, že se ekonomicky nevyplatil,“ vysvětlil pro Novinky Petr Vondráček, vedoucí služby Dopravní zařízení v pražském dopravním podniku (DPP).

První český eskalátor neměl navíc dle jeho slov pohyblivá madla a balustrády, pásmo bylo dřevěné. Další zajímavá instalace, již dlouhodobějšího charakteru, byla v obchodním domě Bílá labuť v ulici Na Poříčí. Byla z roku 1939 a dodala ji firma Transporta Chrudim.

Největší koncentrace eskalátorů je v ČR nicméně v pražském metru. První realizace se rozběhly se zahájením provozu podzemky v roce 1974, respektive nedlouho předtím.

„Krátké schody dodávala Transporta, vyšší (nad 15 metrů) ruská firma,“ uvedl Vondráček.

Jednalo se o společnost Kotljakov Leningrad. V současné době mezi nejvýznamnější výrobce, kteří se v Česku uplatňují, patří Schindler, Thyssen či Otis.

Podle Vondráčka je obecně známo, že nejdelší pohyblivé schody v Česku jsou ve stanici metra Náměstí Míru, měří 87,1 metru a přepravní výška činí 43,6 metru.

Rychlost eskalátorů podle nových norem je od 0,5 do 0,75 metru za sekundu.

„Těch 0,5 m/s používáme v pražském metru pro podchodové eskalátory, 0,65 pro ostatní. Zcela nové, jejichž výroba se bude zadávat, budou řešeny podle rychlosti 0,75. Přepravní rychlost původních ruských byla 0,9, tudíž ten rozdíl není tak zásadní,“ poznamenal Vondráček.

Madla u eskalátorů se pohybují o něco rychleji než schodiště, to má podle Vondráčka svůj důvod – aby byl cestující pozorný.

„Občas se nám stává, že opilí cestující usnou v eskalátoru na madlu. Takže toto je právě moment, který má cestujícího probudit a přinutit ve vhodný moment vystoupit,“ upřesnil.

Co se týká údržby, jsou schody v metru proti těm ostatním specifické. Už jen kvůli vysokému zatížení.

„Kontroly jsou od určitých denních až po roční. Metro je řízeno zákonem o dráhách, jezdící schody jsou určeným technickým zařízením. I z toho důvodu máme rozsah stanovených revizních zkoušek a prohlídek, který je větší než například v obchodním centru,“ řekl Novinkám Vondráček.

Ten v souvislosti s tématem upozornil, že se řada lidí na schodech nechová, jak by měla.

„Moderní doba bohužel vnímá bezpečnost jako standardní záležitost, která za nás vše vyřeší sama. Je ale potřeba postupovat podle pokynů v našich přepravních podmínkách, tedy nastoupit na pásmo, držet se madla a dbát na to, aby se případně část oděvu nedostala do jednotlivých částí eskalátoru,“ upozornil Vondráček.

Podle Vondráčka je třeba brát v úvahu, že eskalátor je pouze stroj. Většina úrazů na schodech se prý stane tak, že cestující, který jde nebo běží, srazí toho stojícího. Nebo když rodiče nedávají pozor na své děti.

V městském přepravním řádu byla již od počátků, po sovětském vzoru, zakotvena zásada, že cestující mají stát na pohyblivých schodech při pravé straně, aby po levé straně schodů bylo možné procházet.

Jak připomíná DP kontakt, což je časopis pracovníků DPP, někteří lidé z dopravního podniku však již tehdy propagovali názor, že stáním na jedné straně se schody nadměrně opotřebovávají a snižuje se tím i bezpečnost cestujících. Běhání bylo zakázáno vždy.

Nyní čl. 7 odst. 13 Smluvních přepravních podmínek stanoví:

Není tedy řečeno, na které straně schodů se smí stát nebo procházet.

Ostatně eskalátory v pražském metru svou šířkou (100 centimetrů) neodpovídají ergonomickým požadavkům pro míjení dvou dospělých lidí vedle sebe. Na to je požadovaná šířka 135 centimetrů, jak dodává DP kontakt.