Článek
Jednoduše řečeno, o tygru toho víme mnohem více než o způsobu života (bionomii) zajíce polního.
Jakmile druhy stojící stranou zájmu přírodovědců začnou ubývat a ochrana přírody potřebuje pro zastavení uvedeného nepříznivého vývoje co nejvíc aktuálních a důvěryhodných údajů, ukáže se, že prostě nejsou k dispozici.
Takový druh studuje jen málo vědců, pokud vůbec někdo. Popsanou situaci označujeme jako tragédii běžných nebo tragédii obyčejných.
Ostatní příslušníci hejna vycítí, že vedoucí jedinec má problémy s orientací. Kromě toho, že naviguje ostatní špatným směrem, v letu zpomalí
Výjimky mezi hojnými volně žijícími živočichy představují ti, kteří pro některé vlastnosti slouží vědcům jako modelové organismy. Mezi taková zvířata patří mj. dobře známá sýkora koňadra. Protože pro vyvádění mláďat vyhledává nejrůznější dutiny, můžeme ji s úspěchem přilákat na určitou lokalitu vyvěšením budek – sýkorníků.
Odborníci Oxfordské univerzity sledují koňadry v blízkém lese Wytham Woods nepřetržitě již od roku 1947. Josh Firth a Bert Sheldon označili na zmiňované studijní ploše tisíce koňader miniaturními čipy používanými původně k identifikaci zboží (RFID).
Získali tak cenné údaje nejen o tom, kteří ptáci vytvářejí hejna v zimě hledající potravu. Podařilo se jim také zjistit složení párů hnízdících v lese na jaře. Výsledky tříletého výzkumu publikoval časopis Ecology Letters.
Koňadry vědí: není nad to, mít dobrého souseda
Použití moderní techniky přineslo přesvědčivé důkazy o tom, že se koňadry na jaře s oblibou zabydlují v blízkosti jedinců, s nimiž v zimě tvořily společné hejno.
Ba co víc, dbají o to, aby hranice teritorií (území, které jedinec nebo pár aktivně obhajuje útoky na jiné živočichy nebo zpěvem) sousedily s teritorii sýkor, jež znají ze zimy.
Dobře známá sýkora koňadra patří v České republice k nejpočetnějším ptákům.
„Zdá se, že o tom, kde budou sýkory koňadry hnízdit, nerozhoduje jen kvalita prostředí, zejména dostatečná nabídka dostupných dutin, potravy a úkrytu, ale také vazby na další příslušníky druhu, které již znají ze zimy,“ tvrdí Josh Firth.
Když se časy mění
Jiným druhem, sloužícím biologům k objasňování fungování přírody, se stal holub domácí.
Již delší dobu víme, že holubi si – ostatně jako řada dalších živočichů – vytvářejí ve společenství (societě), v tomto případě v hejnu, společenský žebříček. Platí přitom, že nejvýše postavený jedinec letí na čele hejna, následován dalšími holuby. Jako první se tak dostane k potravě i k nocovišti.
Na Oxfordské univerzitě se otázkami ptačí navigace dlouhodobě zabývá řešitelský tým, do něhož patří i Isobel Wattsová. Se svými spolupracovníky provedla elegantní pokus.
Čtyřicet v lidské péči odchovaných holubů vědci rozdělili do osmi skupin po pěti exemplářích. Aby pozměnili holubí sluneční kompas, uzavřeli pokusná zvířata do komory, kam nepronikalo světlo. Poté upravovali ptákům umělým osvětlováním poměr mezi dnem a nocí. Holubi se tak dostali do situace lidí, kteří zakoušejí po přeletu více časových pásem posun v čase. Někteří opeřenci byli v čase napřed, jiní byli naopak zpoždění.
U vybraných hejn experti popsanou metodou ovlivnili jen vedoucího holuba, zatímco u dalších vystavili časovému posunu hned celou skupinu. Jedno hejno záměrně neovlivnili vůbec, takže v experimentu sloužilo jako kontrolní.
Všechna hejna Wattsová se spolupracovníky vypustila z městečka nedaleko Oxfordu a sledovala, jestli a jak se vrátí do rodného podkroví. Protože všichni pokusní ptáci nesli malý GPS lokátor, výzkumníci mohli přesně zaznamenat jejich veškeré pohyby při letu. Článek popisující pokus a komentující jeho výsledky uveřejnili vědci v časopise Biology Letters.
Holubi si vůdce volí svými křídly
V čem spočívá pozoruhodnost závěrů, k nimž došli oxfordští výzkumníci? Hejno bez časového posunu letělo obvyklým, bezproblémovým způsobem rovnou do holubníku. Na rodnou půdu ale dorazila i hejna, kde byl vůdčí pták ovlivněn časovým posunem, ať již dopředu, nebo dozadu. Nejhůře dopadla skupina, v níž badatelé upravili vnímání času všem holubům. Ptáci zcela ztratili směr, hejno se rozpadlo do několika skupinek a holubi jedince, který je špatně vedl, nakonec zcela opustili.
Bezesporu nejzajímavějším zjištěním byl fakt, že vůdčí jedinec s posunutým časem byl na čele letícího hejna nahrazen jinými holuby, u nichž sluneční kompas i nadále bezchybně fungoval, protože neprošli změnou poměru světla a tmy v čase.
Holubi spoléhají na kompas
Jeden z předků domácího holuba, volně žijící holub skalní, se vyznačuje vrozeným umem se opakovaně navracet na hnízdiště. Chovatelé navíc zmiňovanou dovednost domácích holubů ještě zlepšovali záměrným křížením z tohoto pohledu nejvhodnějších jedinců.
Odborníci jsou přesvědčeni, že skvělou schopnost holubů se neomylně vracet domů způsobuje jejich vynikající smysl se orientovat podle polohy Slunce. Ptáci totiž porovnávají zdánlivý pohyb Slunce po obloze se svými vnitřními hodinami. Jsou tak okamžitě informováni jak o své poloze, tak o směru pohybu. Holubi také dokážou citlivě vnímat magnetické pole Země a jeho i poměrně malé odchylky. Nicméně do jaké míry tuto schopnost využívají při letu na delší vzdálenosti, zatím přesně nevíme. Pomáhají si i jinak. Italští vědci opakovaně prokázali, že holubi rozpoznávají krajinu pomocí pachových stop, které si vytvářejí i tehdy, jestliže je od holubníku odvážíme autem.
„Ostatní příslušníci hejna vycítí, že vedoucí jedinec má problémy s orientací. Kromě toho, že naviguje ostatní špatným směrem, v letu zpomalí,“ vysvětluje Isobel Wattsová. „Proto jej nahradí zvíře, které takové problémy nemá. V hejnu totiž každý pozoruje každého a okamžitě zaznamenává projevy slabosti ostatních. Je to nezbytné – ztráta směru může v některých případech vést i k úhynu celého hejna.“
