Článek
Proces se očekával s velkým zájmem. Dlouho před jeho zahájením se Rudolf Beran (předseda vlády v období 1. 12. 1938 až 27. 4. 1939) označoval zvláště v levicovém tisku za velezrádce, jenž byl vinen oslabováním vůle národa vzdorovat nacistickému Německu i předáním země do rukou cizí okupační moci
Necítím se vinen
Proces nebyl vysílán rozhlasem, nebyl volně přístupný a na každý den jednání bylo třeba mít zvláštní vstupenku. Ti, kteří si ji opatřili na 28. března 1947, uslyšeli po závěrečné obžalovací řeči prokurátora Františka Grospiče návrh trestů: všichni obžalovaní s výjimkou Josefa Černého měli být uznáni vinnými ze zločinu vojenské zrady, přičemž pro Rudolfa Berana a Jana Syrového navrhl hrdelní trest.
Hned poté Rudolf Beran vstal z lavice obžalovaných a začal svou obhajovací řeč: „Stojím podruhé ve svém životě před soudem jako obžalovaný. Tentokrát před revolučním soudem svého národa. Pan národní prokurátor mne žaluje pro zločin úkladů proti republice, pro vojenskou zradu, pro propagování nacismu, pro proradu na státě a snad ještě pro nějaké další zločiny. Tak jako K. H. Frank žádá pro mne trest nejtěžší, trest smrti.
Beran při procesu vyvrátil mnohá obvinění a Národní soud nakonec odmítl téměř celou jeho obžalobu a zprostil ho sedmadvaceti ze třiceti obvinění.
Jsem naprosto klidný. Necítím se vinen a mé svědomí je čisté. Z mnohých věcí, které mi klade za vinu pan národní prokurátor, byl jsem žalován Frankem a obviňován i před Volksgerichtem v roce 1942. Jsem si vědom, že proces můj je procesem politickým, neboť jsem obviňován především pro svou činnost politickou. Pan národní prokurátor svou žalobou a zejména svým projevem, který zde přednesl, posadil na lavici obžalovaných také agrární stranu a její představitele.“
Trestný a zároveň čestný soud
Ještě za druhé světové války se spojenci dohodli, že po jejím skončení budou jak mezinárodními soudy, tak národními soudy v jednotlivých zemích souzeni nacističtí zločinci a jejich pomahači. I v Československu se tak veřejnost po tři poválečná léta setkávala se soudními procesy, které probíhaly podle právních norem o retribučním soudnictví.
Na návrh vlády bylo tzv. velkým dekretem prezidenta republiky č. 17/1945 Sb. (z 19. června 1945) zřízeno 24 mimořádných lidových soudů (MLS) a v Praze vytvořen Národní soud. Ten měl fungovat jako trestný soud a zároveň jako soud čestný. Pod jeho pravomoc jakožto soudu trestního spadal státní prezident protektorátu, členové protektorátních vlád, funkcionáři kolaborantských organizací, aktivističtí novináři a vůbec osoby ve vedoucích postaveních, které měly být za války „svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem“.
Rudolf Beran vypovídá před Národním soudem první den přelíčení 30. ledna 1947.
Jako soud čestný měl Národní soud soudit tyto osoby v případě, že se sice nedopustily trestných činů, ale „nechovaly se po 21. květnu 1938, jak se slušelo na věrné a statečné občany československé“.
Stejně jako v případě MLS nebylo proti rozsudku Národního soudu opravných prostředků a žádost o milost neměla odkladný účinek. Senát Národního soudu byl šestičlenný plus soudce profesionál ve funkci jeho předsedy. Platnost dekretu o Národním soudu byla dvakrát prodloužena, naposledy v prosinci 1946, a to do 4. května 1947.
Politická msta
Právní normy o retribučním soudnictví se zrodily v prostředí londýnské exilové vlády a komunisté je při jednáních v Moskvě v březnu 1945 akceptovali. Všichni se shodovali v potřebě zřídit novou justiční instituci – Národní soud, jemuž by bylo vyhrazeno projednávání kauz prominentních kolaborantů.
Představitelé čtyř po válce existujících politických stran i prezident Edvard Beneš shodně považovali retribuční soudnictví za mimořádnou záležitost s krátkodobou působností. Jednota mezi nimi byla i v tom, že retribuční trestání má výlučně politickou povahu. A protože každý politický proces má svoje nepsaná pravidla (tj. účast politických institucí při přípravě procesů, při prosazování jejich záměrů a při politickém využití), bylo přirozené, že tuto roli přebírala vláda (resp. její předsednictvo) a záležitosti retribučního řízení či Národního soudu měla často na programu – potvrzují to zachované dokumenty a protokoly z jejích jednání.
O potrestání pronacistických novinářů a fašistických vůdců v podstatě nevznikly žádné spory, mnohem komplikovanější se však ukázal proces s některými členy protektorátních vlád (29. 4. až 31. 7. 1946), ale především soudní přelíčení s Beranem a spol. (30. 1. až 21. 4. 1947). Z hlediska Benešovy „teorie kontinuity“ pováleční politici věřili, že odsouzení protektorátních ministrů je nutné, aby se ukázalo, že okupace byla nezákonná a poválečný režim je legitimním a přímým pokračováním první republiky.
Důrazná obhajoba Rudolfa Berana
Po více než desetitýdenním jednání Národního soudu byli obžalovaní Josef Černý a Otakar Fischer zproštěni viny. Jiří Havelka vinným uznán byl, ale za použití jednoho z paragrafů mu nebyl vyměřen žádný trest. Oba bývalí premiéři (Jan Syrový tuto funkci zastával od 22. 9. do 1. 12. 1938 a poté zůstal do 27. 4. 1939 v Beranově vládě ministrem národní obrany) si vyslechli rozsudek, který zněl: 20 let těžkého žaláře.
Jádrem obžaloby byla jejich činnost v době zvýšeného ohrožení republiky od částečné mobilizace 21. května 1938 do nacistické okupace 15. března 1939 a zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Beranovi bylo přičítáno, že přibližně od poloviny 30. let chtěl republiku rozvrátit a různými způsoby inklinoval k nacistickému Německu.
Podle obžaloby se jako premiér za druhé republiky podřizoval nacistickým požadavkům, inicioval vznik totalitní Strany národní jednoty a svými vystoupeními propagoval autoritativní režim. Navíc spolu se Syrovým prodali ještě před okupací vojenský materiál Německu.
Souzení Berana a jeho společníků za události z března 1939 bylo pokrytecké. V důsledku mnichovské dohody zůstal domácím politikům okleštěný a z vojenského hlediska neubránitelný celek, který si nemohl činit žádnou naději na efektivní obranu proti německé invazi.
Beran při své obhajobě zdůrazňoval, že Mnichov a vše, co po něm následovalo, nezavinily vnitřní poměry ani zahraniční politika, která byla stabilní po celých 20 let. „Nýbrž zvrat mezinárodní situace a okolnost, že nás opustili spojenci. Ani já, ani republikánská strana nemá co zapírat. My stát nerozvraceli, my jej budovali. Zda jsem se dopustil chyby, posoudí historie, ale zrady na státu a národu jsem se nikdy nedopustil…
Co jsem dělal, dělal jsem vždy v nejpoctivější snaze sloužit svému stavu, národu, státu… Je nutno se vžít do tehdejší doby. Období po Mnichovu nelze posuzovat myšlením a očima dneška… Často během přelíčení bylo mluveno o tom, jakou politiku dělala vláda Syrového a moje. Řekl bych všeobecně: Dělali jsme politiku sebezáchovy státu! Nic jiného jsme dělat nemohli.“
Armádní generál Jan Syrový
Zatímco obhajoba Syrového před soudem působila spíše matným a místy rezignujícím dojmem, Rudolf Beran se hájil důrazně a mnohá obvinění vyvrátil. Národní soud nakonec odmítl téměř celou obžalobu a zprostil Berana dvaceti sedmi ze třiceti obvinění. Při hlasování o vině bylo třeba získat čtyři hlasy ze sedmi. To se v senátu podařilo třikrát. V případě Jana Syrového se hlasovalo patnáctkrát a verdikt vinen zazněl rovněž třikrát.
Trest za odprodej válečného materiálu
Oběma bývalým premiérům „zůstalo“ obvinění, že vítali německé špičky (Beran německého generála Blaskowitze a říšského protektora Neuratha, Syrový se „nechal fotografovat“ s Hitlerem 16. března 1939), ale hlavně z toho, že „v době zvýšeného ohrožení republiky opatřili nepříteli prospěch tím, že dali souhlas k prodeji válečného materiálu Německu“.
Ten byl skutečně 11. února 1939 německé straně odprodán (jednalo se o přebytečný válečný materiál), ale podle svědků předvolaných obžalobou byl předtím neúspěšně nabízen spojencům a státům Malé dohody. Sdělení vojenských znalců, že ve vojenských spisech nenašli doklady o tom, že by Beran a Syrový dali souhlas k jeho odprodeji, soud nevzal v potaz a rozsudek se postavil za stanovisko, že ministr národní obrany Syrový prodej těchto zbraní Německu navrhl a ministerský předseda Beran to musel odsouhlasit.
Odsouzením Rudolfa Berana byl ospravedlněn zákaz agrární strany a její bývalý předseda strávil zbytek života ve vězení. Zemřel v roce 1954 v Leopoldově, zatímco Jan Syrový se dostal na svobodu po tzv. velké amnestii v roce 1960 a zcela zapomenutý zemřel o deset let později.
| „Předsednictví vlády jsem přijal jako oběť v kritické chvíli” |
|---|
| Při své obhajobě před soudem – z níž tehdy nesmělo být v tisku nic zveřejněno – Rudolf Beran 28. března 1947 mimo jiné také řekl: „Předsednictví vlády jsem přijal jako oběť, kterou musím přinášet ve chvílích nejkritičtějších. Přijal jsem ji u vědomí odpovědnosti, že i v dobách zlých musíme zůstat na palubě korábu, i když voda do něho teče ze všech stran. |
| Bylo k tomu třeba kus národního nadšení a věřte, prosím, i velký kus chlapské odvahy. Vytýkala mi to tehdy i moje rodina, vytýkali mi to moji političtí přátelé. Radili mi, abych zůstal stranou – nebo abych jel do ciziny. Mohl jsem dnes sám posuzovat ty, kteří by tehdy stáli místo mne na zodpovědných místech. Já jsem neposlechl oněch rad a kráčel jsem tou trnitou cestou až do příchodu protektora Neuratha… |
| Doufám, že se snad nikdo nenajde, kdo by chtěl tvrdit, že těch šest týdnů, co jsem byl po 15. březnu ještě předsedou vlády, bylo pro mne nějakým požitkem nebo prospěchem. To byly ty nejkrušnější a nejstrašnější dny mého života – prosím, nebudiž v tom spatřována fráze.“ |
| Od konce dubna 1939 pobýval Rudolf Beran na svém statku v Pracejovicích. V květnu 1941 přišlo gestapo na jeho aktivitu ve skupině Obrana národa a odhalilo jeho finanční pomoc odboji. V červnu 1942 byl v Berlíně Volksgerichtem odsouzen k desetiletému trestu odnětí svobody a pokutě 100 tisíc říšských marek. Koncem roku 1944 byl z iniciativy K. H. Franka propuštěn a zbytek války mohl strávit u svého syna ve střeženém domácím vězení. Přesto i poté v odboji setrval. |
| Po osvobození je už 14. května 1945 znovu zatčen, okamžitě mu byl zkonfiskován majetek včetně podílů jeho ženy – aniž by se čekalo na pravomocné rozhodnutí soudu – a po mnohaměsíčním vyšetřování byl v lednu 1947 postaven před Národní soud. |
| Porotci mu posléze při hlasování o výši trestu uznali jeho činnost v domácím odboji, avšak nevyužili možnost trest snížit (rozhodovalo se mezi 10 nebo 20 lety), protože – jak bylo zdůvodněno v rozsudku – „obžalovaný, politik velmi zkušený, dopustil se trestných činů jako předseda vlády, jehož chování a jednání mělo býti národu vzorem, a jenž se proto měl vyvarovati spáchání činů, jimiž byl uznán vinným“. |
| Jedním z obvinění před Národním soudem také bylo, že jako premiér za druhé republiky zakázal činnost komunistické strany. Soud pěti hlasy proti dvěma toto obvinění neuznal a označil to za rozhodnutí učiněné v zájmu státu, jež prý komunisté v té době respektovali. Tuto záležitost svým způsobem potvrdil Rudolf Beran ml., když po roce 1989 neúspěšně žádal Generální prokuraturu ČR o rehabilitaci svého otce. |
| V rozhovoru pro tehdejší Rudé právo v srpnu 1992 řekl: „Otec se z působení v parlamentu dobře znal s komunistickým poslancem Dolanským. Ten za ním po Mnichovu chodil a říkal: ‚Rudo, rozpusťte nás, vždyť nám Němci berou další a další vesnice. Ať je zbytečně nedráždíme.‘ Otec mu namítal: ‚Až budeme muset, tak to uděláme.‘ Věděl, že pro nacisty budou komunisté první na řadě. Tak je chtěl ochránit. ‚Vezměte si pasy, peníze, nábytek, prostě všechno a odvezte si to.‘ |
| Než se pak 20. října 1938 komunistická strana skutečně zakázala, měli její členové čas schovat seznamy, prodat tiskárnu atd. Tím více jsme, otec i já, byli po osvobození postupem komunistů překvapeni. A Benešem samozřejmě taky.“ |
