Článek
Se sluchátkem na uchu pomáhá lidem už téměř šest let. „Dejte pod manželku ručníky, jestli už vidíte hlavičku, tak ji přidržujte,“ navádí dispečerka přes telefon budoucího tatínka při jednom z překotných porodů.
Než přijela sanitka, miminko už bylo na světě. Za poslední rok takto pomohla Jarka Janouchová odrodit už tři děti.
Vždycky mě prostředí záchranné služby fascinovalo.
„Jsou to dlouhé minuty, než slyšíte to dítě plakat, když se pak rozbrečí, tak já skoro taky. Spadne mi kámen ze srdce,“ říká třiatřicetiletá dispečerka. Přestože je od volajícího desítky kilometrů daleko, je ve skutečnosti první na místě, kdo může poskytnout profesionální pomoc.
Když jde o záchranu dítěte, dispečink ztichne
Nejvíce volání je v pondělí. Některá jsou banální, jiná dramatická. Nejvypjatější jsou pro Jarku Janouchovou situace, které se týkají porodů, nehod nebo resuscitace dětí.
„Když jde o záchranu dítěte, tak většinou celý dispečink ztichne a čeká, jak vše dopadne. Třeba kolegyně řešila porod, kdy maminka začala rodit a byla sama. Dítě šlo koncem pánevním a mělo omotanou pupeční šňůru kolem krku. Maminka ho musela několikrát sama rozdýchávat, nakonec se jí to podařilo a vše dobře dopadlo,“ popisuje jeden z dramatických momentů se šťastným koncem.
Ne vždy vše dopadne dobře. To když se třeba miminko nepodaří oživit. To se stalo dispečerce celkem nedávno.
„Dlouho se mi to vracelo. Musela jsem vyhledat i psychologickou podporu u svých kolegů. Ale i když mě to hodně zasáhlo, musela jsem jít druhý den normálně do práce a fungovat,“ říká Jarka Janouchová, která původně pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici.
Zorientování v systému jí trvalo rok
Ačkoli práce na dispečinku není vůbec jednoduchá, neměnila by. „Vždycky mě prostředí záchranné služby fascinovalo, už od té doby, co jsem viděla seriál Sanitka. Není to stereotyp,“ vysvětluje mladá dispečerka, která přestože sedí několik hodin na židli u počítače, nudou netrpí. Každou chvíli jí zvoní telefon a z obrazovek tří monitorů, které má před sebou, na ni vyskočí několik aktuálních případů, kam posílá sanitky.
„Zorientovat se ve fungování našeho systému mi trvalo zhruba rok,“ podotýká.
Stres i psychické vypětí je to, kvůli čemu nemůže tuto práci dělat každý. Pražská záchranka má na dispečinku třicet lidí, převážně žen, potřebovala by však o desítku víc. Jenže odvážných je málo.
„Obecně lze říct, že zájemci mají mít schopnost se rychle rozhodovat, nepodléhat stresu a mít všeobecný rozhled,“ vyjmenovává základní předpoklady pro práci dispečera dlouholetý šéflékař dispečinku pražské záchranky Ondřej Franěk s tím, že většinou až v praxi se ukáže, jestli tuto práci může konkrétní člověk dělat.
