Článek
„V prvním případě jde o vzdor české inteligence vůči nacistické okupaci a represivním nařízením německé státní moci uvnitř protektorátu, jenž byl krutě potrestán popravami studentských vůdců spolu s dělnickými představiteli. Tím byla propagandisticky vyjádřena jakási jednota duševní a fyzické práce, násobená teorií společenského strachu,“ hodnotí 17. listopad historik, spisovatel a pedagog Zbyněk M. Duda.
Zapomínání i na rok 1989?
„Ve druhém případě pak o vzpouru jejich nejmladších následovníků, kteří se postavili represím domácího komunistického režimu, podporovaného od roku 1945 Moskvou, která však už neměla potřebu podruhé vojensky zasáhnout. Tím se otevřel prostor pro svobodnější pocit žití, jenž vedl i k tomu, že se Češi, Moravané, Slezané a Slováci opět dočkali návratu na sjednocenou mapu Evropy,“ říká s tím, že se obává zapomínání nejen na rok 1939.
Někteří mladí včetně současných studentů ani nevědí, co se událo 17. listopadu 1989.
„S lítostí pozoruji, že někteří mladí lidé včetně studentů ani nevědí, co se událo 17. listopadu 1989. Bohužel přímí aktéři studentských událostí roku 1939 odcházejí na věčnost a vzhledem k tomu, že jde o státní svátek, je nezbytné, aby se obě dějinné a tragické události dokázaly plně objasnit při výuce moderních českých dějin na základních a středních školách. Jde o mezníky, z nichž vzorově má s hrdostí vycházet další generační populace,“ shrnuje Duda.
„Jde o obecný problém povědomí historických událostí a jejich souvislostí v prožívání současného světa: květen, únor, srpen, roky, data... Přitom se dá předpokládat, že se alespoň uzlové body historie ve vnímání každého z nás nějakým způsobem zafixují – bez oné kontinuity se dnes při všech otázkách a pokusech o odpovědi na současné problémy neobejdeme,“ souhlasí s ním historik, redaktor a vysokoškolský pedagog Jan Halada.
Citová záležitost a zavírání škol
Podle studentského spolku Agora z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy (UK) rok 1939 upozaďujeme spíše proto, že se sametovou revolucí jsme jako pamětníci citově stále propojeni.
Události prvního 17. listopadu začaly násilným potlačením poklidné demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československa 28. října 1939 v Praze, během níž byl těžce zraněn student Lékařské fakulty UK Jan Opletal a zabit pekařský dělník Václav Sedláček. Opletal svým zraněním podlehl 11. listopadu.
Jan Opletal
Po Opletalově pohřbu dne 15. listopadu 1939 došlo k uzavření českých vysokých škol, vedoucí představitelé vysokoškoláků byli zatčeni a devět z nich bylo popraveno: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek a Jan Weinert. Dalších 1200 studentů bylo zbito a odvlečeno do koncentračních táborů.
V protektorátu fungovaly po 17. listopadu 1939 tři německé vysoké školy: Německá universita Karlova v Praze, Německá vysoká škola technická v Praze a Německá technika v Brně, jak vyplývá z webů UK, Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze a Vysokého učení technického (VUT) v Brně.
Českojazyčné vysoké školy nebyly až do zániku protektorátu v květnu 1945 otevřeny. Někteří čeští studenti dokončili studium v Bratislavě.
Například tehdejší student a budoucí válečný letec Jaroslav Novák, o kterém pojednává článek z Práva od Miroslava Šišky, odkazující se na Novákovu biografii Přisolíme si, mohl v protektorátu studovat pouze několik týdnů. Poté chtěl zmizet za hranice a zapojit se do boje proti okupantům. Také se tak stalo, avšak nikdo z jeho kamarádů jej následovat netoužil. [celá zpráva]
Spor o název
I když šlo o tragickou událost, již 27 let ji tak trochu zastiňuje, možná neprávem, „jiný“ 17. listopad, a to pochopitelně ten z roku 1989. Název stále budí spory.
Padl návrh předřadit označení Mezinárodní den studentstva před název státního svátku, který je Dnem boje za svobodu a demokracii. Tento název podle zastánců, zejména z pravicových stran, připomíná obě události a není prý zprofanován komunistickým režimem.
Pohřeb studenta Jana Opletala
Dne 2. března 2016 schválila Poslanecká sněmovna přejmenování státního svátku na Mezinárodní den studentstva a den boje za svobodu a demokracii, který měl výrazněji odkazovat na události roku 1939. Poslanecký návrh zákona ale zamítnul Senát a veto se přehlasovat nepodařilo. Studentská komora Rady vysokých škol tehdejší výsledek odsoudila. [celá zpráva] Nelze však vyloučit, že se k tématu Sněmovna opět vrátí.
Předrevoluční putování
Listopadová událost roku 1989 nejprve začala jako připomínka 50. výročí nacistických represí. Záhy však přerostla v demonstraci proti komunistickému režimu. V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se zde nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet rychle narůstal.
Ve 22:38 proti demonstrantům naposledy zaútočily červené barety. Zraněno bylo na 600 lidí.
Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků na 15 tisíc, jiný zdroj hovoří až o 50 tisících.
V 16:40 tato část manifestace skončila a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy. Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít. Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 tisíc lidí. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena.
Po skončení oficiální části se dav vydal do centra města. Zhruba pět tisíc lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Značný podíl měly děti disidentů Marek Benda, Jiří Dienstbier, Jan Dus, kteří společně se Šimonem Pánkem měli vliv na nasměrování průvodu do středu města po nábřeží.
Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že má dojít k zablokování davu. Policejní kordon zatarasil most 1. máje (dnešní most Legií), tím pádem demonstranti zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. Když bylo kolem půl osmé čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky a dívky začaly zasunovat za štíty příslušníků květiny.
O čtvrt hodiny později došlo k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské a k zablokování cesty Národní třídou zpět. Přibližně 10 tisíc demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Pokračovali v nenásilném protestu. V tuto chvíli ještě mohli jako jednotlivci odejít.
Ve čtvrt na devět se situace změnila, policejní kordon začal prostor zahušťovat. Příslušníci pohotovostního pluku veřejné bezpečnosti a Odboru zvláštního určení (tzv. červené barety) začali demonstrující surově bít obušky. Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozprášena, někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů.
Zveřejnění zprávy o mrtvém studentovi mělo za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti.
Jak připomíná web Totalita.cz, ve 21:16 řídící štáb bezpečnostní akce konstatoval, že došlo k obnově veřejného pořádku. Příslušníci ale dále napadali všechny, kteří se nacházeli v nejbližším okolí zásahu. Ve 22:20 na Národní třídě likvidovali hořící svíčky.
Nakonec ve 22:30 pohotovostní pluk odjel a na Národní třídu přijely první sanitky. Shromažďovali se tu studenti i přihlížející lidé, na místech brutálního násilí zapalovali svíčky. Ve 22:38 proti nim naposledy zaútočily červené barety. Jak později zjistila parlamentní vyšetřovací komise, zraněno bylo na 600 lidí.
Pomohla fáma o mrtvém studentovi
Již 17. listopadu se začala mezi demonstrujícími šířit fáma o tom, že při zásahu údajně zemřel student Martin Šmíd. Tuto fámu si vymyslela Drahomíra Dražská, když v nemocnici čekala na ošetření. Ona sama byla při zásahu lehce zraněná. Jak uvedla v rozhovoru k 20. výročí sametové revoluce, udělala to prý ze vzteku.
Odpoledne 18. listopadu se Dražská setkala Annou Šabatovou, manželkou disidenta Petra Uhla. Tak se zpráva dostala do zahraničního vysílání rádia Svobodná Evropa. Zveřejnění této zprávy mělo za následek radikalizaci převážně mimopražských studentů a celé společnosti. Mnozí studenti viděli bezvládné tělo odnášené do sanitky, což spolu se vztekem dalo vzniknout fámě.
Miroslav Šiška k tomu napsal, že šlo o neuvěřitelnou souhru náhod. Protože skutečný student Martin Šmíd se 17. listopadu skutečně objevil mezi tisícovkami demonstrantů na Národní třídě. Organizátoři nepřipravovali akci jako konfrontační, která by mohla vést k pádu režimu. Změně směřování ale napomohla šokující zpráva: zabili mladého kluka!
„Halada dal klíče k revoluci“
Celkově pozitivnější zážitek nabízí také další přímý, ale neplánovaný aktér, zmiňovaný pedagog Jan Halada. Sám revoluci vnímá střízlivě jako změnu, která musela přijít a která byla nutná jak z hlediska společnosti, tak individua (i když se k ní lidé mohli stavět různě) pro zemi i celý svět.
„V té době jsem pracoval v Lidovém nakladatelství. V ten inkriminovaný pátek jsem se vracel z Václavského náměstí přes Mikulandskou ulici domů. Nějak jsem se tam nemohl dostat, protože z Národní třídy začali vytlačovat studenty. Tak jsem se vmísil do davu a snažil se dostat před svůj dům v Ostrovní ulici. Najednou jsem dostal pendrekem přes záda. Byl to dost silný úder, ale to by na tom nebylo to nejhorší. Jedna slečna vedle mě začala křičet: ‚Nebijte toho starého pána!‘ To mě zasáhlo mnohem více. Připomínám, že jsem ročník 1942,“ pokračoval.
V úterý za ním přišel kamarád Dušan Provazník, jestli by nepustil Václava Havla a ostatní na balkón.
„Nakladatelství totiž sídlilo v paláci Melantrich na Václavském náměstí. Ředitel tam v tu chvíli nebyl a já jako šéfredaktor jsem měl klíče od balkonu, který byl největší v budově Melantrichu – tak jsem je tam pustil. Později se stalo takovou okřídlenou větou, že Halada dal klíče k revoluci,“ uzavřel.
Za zlomový okamžik sametové revoluce se rovněž považuje čtvrtek 23. listopadu, kdy byl komunistický poslanec Miroslav Štěpán vypískán na setkání dělníků ve vysočanské ČKD. Do té doby existovala možnost vojenského potlačení revoluce. Po této události komunisté ale poznali, že ztratili podporu těch, na které se celá desetiletí odvolávali, tedy pracujícího lidu.
První jednání Ladislava Adamce (vpravo) a Václava Havla 26.listopadu 1989 v Obecním domě.
Dne 29. prosince byl Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Zajímavostí je, že byl zvolen naprosto jednomyslně i komunistickými poslanci, pro které byl ještě donedávna politickým nepřítelem.
Vyjma událostí ze 17. listopadu ale nebyla revoluce provázena násilím, během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Pro svůj nenásilný charakter se označuje jako „sametová“.
| 1) Co pro vás datum 17. listopadu znamená? |
|---|
| 2) Nezapomíná se nejen u mladé generace na první 17. listopad 1939? |
| Kateřina Valachová, ministryně školství |
| 1) Nejen pro mě symbolizuje 17. listopad odvahu studentů i vysokoškolských pedagogů postavit se proti totalitní zvůli a moci, která likviduje svobodu i lidskou důstojnost. Byli to studenti, kteří neváhali jasně projevit odmítnutí nacistické moci – a byli to opět studenti, jejichž veřejné vystoupení odstartovalo pád komunistického režimu na podzim roku 1989. |
| 2) Oceňuji statečnost mladých, kteří ve složitých dějinných událostech zvolili stranu svobody a lidské důstojnosti, a to i za cenu ohrožení vlastního života. Mrzí mě, že dnes si jen malá část společnosti 17. listopad spojuje i s rokem 1939 a zapomíná, že byl 28. října 1939, v den výročí založení samostatného Československa, v průběhu pokojných demonstrací smrtelně postřelen Jan Opletal. |
| Letos se účastním vzpomínkového shromáždění u pamětní desky Jana Opletala a Václava Sedláčka. Loni jsem od studentů brněnské filozofické fakulty dostala lampion jako připomínku místa nacistického teroru v Brně. Tentýž lampion nyní symbolicky předávám studentům na Albertově, čímž chci studenty propojit a i v Praze tím zdůraznit význam 39. roku. Jde o svátek studenstva, nikoli jen připomínka mnohem světlejšího a optimističtějšího roku sametové revoluce. |
| Jaroslav Šonka, politolog a publicista |
| 1) Význam výročí trpí vlivem postkomunistických „dědků“ v různých pozicích, a to i v pozici nejvyšší. Po svých kariérách předsedů JZD a spolupráce s KSČ se otřepali a nalili lidu českému do ucha jed. To ucho pak neslyší a mozek nereflektuje. |
| Je zde ovšem jistá naděje: zatím všechny systémy v transformaci položily pohrobky minulosti po jedné generaci. V Německu v roce 1968, tedy 23 let po konci války. Ve Španělsku také skončila první popřevratová generace jak frankistů, tak odbojářů v roce 1996. Jen ta naše generační perioda už trvá dost dlouho. |
| 2) Památník Sachsenhausen, kde několik let žili odsouzení studenti z onoho 17. listopadu, se o tuto vzpomínku stará příkladně. Jen tam sotvakdo z Čechů i z českých škol zajede. Tuto reflexi vlastní minulosti, a to v kontextu, nikoli na základě nějakých národoveckých řečí, se ještě musíme naučit. |
| Američané to západní Němce po roce 1945 naučili dobře. My tady zatím nikoho takového nemáme a přežívá veřejná debata plná nadávek, urážek a nejapností, ale také zlaté časy zatloukání vlastních problémů. V takové atmosféře se žádné důstojné vzpomínání urodit nemůže. |
| Nicole R. Snová, studentka filozofie a literatury |
| 1) Nejen příležitost připomenout si události roku 1939 a 1989, ale zároveň možnost zamyslet se nad vlastním přístupem: naplňuji dostatečně ideály vytčené těmito roky? Nezpronevěřila jsem se dějinnému odkazu národa a studentstva? Mohla bych se setkat s osobnostmi spjatými s těmito událostmi a vystát jejich zpytavý pohled? |
| 2) Nezapomíná – ti, kdo o 17. listopadu 1939 slyšeli, ho nosí v paměti. Pokud o něm neslyšeli, stala se někde vážná chyba, ale nemyslím si, že na straně studentů, rozhodně ne těch, kteří se v minulém roce sešli na Albertově. |
| Současná generace považuje 17. listopad za jedno z příznačných dat, kdy se může otevřeně upozornit na problémy dnešní společnosti. Tím pojmem rozumím uspořádání po roce 1989. Proto většinou vnímáme 17. listopad ve spojitosti s tímto rokem a jeho událostmi. |
| Michal Horáček, textař, producent, kandidát na prezidenta |
| 1) Mezi státními svátky ČR je 17. listopad pro mne cenný zvláštním způsobem. Tím, že oslavuje v našich moderních dějinách pohříchu vzácnou hodnotu: aktivní vzdor. A to vzdor proti tomu, co hrozí nesvobodou, ponížením jednotlivce i společnosti, co je nehumánní. Oslavuje odpovědnost i odvahu. Ty, kdo je ztělesnili, je potřeba připomínat jako trvalou inspiraci. |
| 2) Mám. A je to víc než pocit. O vystoupení studentů roku 1939 můžeme a měli bychom opírat českou hrdost přinejmenším stejně jako o vystoupení jejich kolegů z roku 1989. |
| Jana Černochová, starostka Prahy 2 |
| 1) Je to pro mě den svobody. I když vím, že dnešní politická situace v Česku není úplně příznivá, stále je lepší, než mít tady komunismus a socialistickou normalizaci, o nacistické zvůli nemluvě. |
| 2) Na to, že původně se jedná o významný den spojený s úmrtím Jana Opletala a „sametová“ revoluce nastala v den jeho 50. výročí, se opravdu zapomíná, a to nejen mezi mladými lidmi. Mezi nimi ale už patří k „prehistorii“ bohužel i rok 1989. A to mě leká, český národ si mnoho svobodných let neužil a neměl by na 17. listopad zapomínat. V Praze 2 si připomínáme tradičně oba významné roky 17. listopadu – u Hlávkovy koleje nacistickou represi proti studentům v roce 1939, na Albertově pak průvod z roku 1989. |
| Jiří Dienstbier, senátor a končící ministr pro lidská práva |
| 1) Před 17. listopadem 1989 se řada studentů pokoušela přispět k obnově svobodných poměrů. Někteří vydávali studentské časopisy. Já spolu s dalšími ve skupině Stuha jsme usilovali o prosazení akademických svobod, sebrali jsme tisíce podpisů za zavedení studentské samosprávy na českých vysokých školách. |
| Stuha také byla svolavatelem demonstrace 17. listopadu na Albertově, která započala nečekaně prudký přechod zpět ke svobodným poměrům. Doba po 17. listopadu byla společenskou atmosférou nadšení a naděje tím nejhezčím obdobím, které pamatuji. |
| 2) V úterý jsem hovořil na studentském shromáždění u příležitosti 75. let vyhlášení Mezinárodního dne studenstva a 17. listopadu se se studenty chystám i k pomníku Jana Opletala a Václava Sedláčka v pražské Žitné ulici. Minimálně mezi studenty tedy zjevně tradice 17. listopadu 1939 coby svátku připomínajícího ochotu lidí postavit se za demokratický československý stát existuje. |
| Daniel Pražák, student Pedagogické fakulty UK, předseda spolku Drosophila |
| 1) Vnímám to nejen jako silný symbol demokracie, ale také jako ukázku akceschopnosti studentů, kteří byli nositeli změn ve společnosti. Skupinou, která se nikdy nebála hlasitě ozvat a nést ideály, kterými se naše společnost pyšní již od první republiky. Listopad roku 1989 pro mě také znamená vzedmutí kreativity při stávce vysokých škol, kde se konala spousta přednášek a besed a fakulty žily. |
| 2) Obávám se, že první 17. listopad dnes z veřejnosti zná už málokdo a i ve výuce se spíše odbude ve srovnání s ostatními událostmi té doby. Naproti tomu s ohledem na současnou situaci rezonuje 17. listopad 1989 ve společnosti více. Téma ovšem ve výuce na ZŠ a SŠ stále bohužel trpí tím, že se často nestihne, někdy i záměrně, jelikož se učitelé bojí o tématu učit. |
| Markéta Šichtařová, ekonomka |
| 1) Znamená pro mě hlavně vzpomínku na 17. listopad 1989. Byla jsem ještě malá, takže jsem situaci vnímala posunutě. V pátek jsem ještě nic zvláštního nezaznamenala. Nějaké podivné aktivity dospělých jsem si všimla o víkendu, ale k mému dětskému chápání vše plně proniklo teprve až v pondělí odpoledne, kdy byly ve škole zrušeny zájmové kroužky, protože „učitelé se nedostali kvůli dění v centru Prahy do školy“. |
| Troufám si říci, že v tu chvíli u mě proběhl během několika málo následných hodin jakýsi poloviční přerod z dítěte minimálně do zapáleného puberťáka. Od druhého dne jsem už událostmi žila. Často se musím v duchu smát, když si vzpomenu na naši generaci tehdy třináctiletých dětí a porovnám ji s dnešními – o kolik jiné bylo naše uvažování, jak moc jsme se zajímali o politiku... |
| 2) Mám pocit, že nejen že se zapomíná u lidí mladších 35 let na listopad 1939, který byl v osobní rovině mnohem drsnější, ale i na listopad 1989. Svoboda se chápe jako samozřejmost. Samozřejmost by to sice měla být, ale není. Mám nepříjemný dojem, že celá Evropa nezadržitelně více a více opět směřuje k nesvobodě a jakési podivné novodobé formě socialismu. |
| Václav Klaus ml., pedagog, expert ODS pro školství |
| 1) Je to pro mě vzpomínka, čím dál více na mládí než politická, protože když jsem 17. listopadu 1989 na Národní demonstroval, bylo mi 20. Synovi je teď 19. Tak se na něj tak koukám a říkám si „tak takovejhle jsem byl kluk, když byla revoluce“... Připadá mi ta rychlost času neuvěřitelná. |
| 2) Ano, bezesporu. Ale už na Albertově Opletala připomenul jen jeden z řečníků. Ten nejstarší, akademik Miroslav Katětov. Pro ty mladší to už tehdy byla 50 let historie. Natož teď. Za 25 let i z „revoluce“ zbyde jen nějaká mediální interpretace. |
| Miroslav Kalousek, poslanec, předseda TOP 09 |
| Já ta data 1939 a 1989 od sebe neumím a ani nechci oddělit. Splývají mi v jeden společný termín, a to je svoboda a demokracie. První svobodu jsme získali 28. října 1918, to s tím pro mě silně souvisí. V roce 1939 zejména mladá generace dala jasně najevo, že nechce žít v nesvobodě. A roku 1989 na to navázala. |
