Co mají mamuti společného s požáry

Nedávná studie v magazínu Science konstatovala, že rychlejší ústup lesů na západě Spojených států přímo souvisí s globálním růstem teplot. Je to další náznak toho, že Země vstupuje do dalšího období častých lesních požárů.

Andrew Scott z londýnské univerzity Royal Holloway při pátrání po důvodech vymření pleistocénní megafauny, především mamutů, vypozoroval, že výskyt velkoplošných požárů se stává častějším vždy po zvýšení globálních teplot.

Změna klimatu k vyšším teplotám nese vysoušení porostů, náchylných ke vzplanutí. To není nový objev, ale Scottovi se poprvé na podporu této hypotézy podařilo shromáždit dost vědeckých dat.

„Klimatické změny nepřinášejí jen vzestup hladiny oceánů,“ upozornil. „Mám obavy z toho, že my, Britové, podobně jako další národy v zemích, jimž se požáry dosud vyhnuly, na takový vývoj nejsme připraveni.“

Scott k těmto úvahám došel vlastně náhodou. Pracoval na prověření teorie, že na vymizení mamutů nese vinu exploze komety. Podle amerických výzkumů k ní mělo dojít před 13 tisíci lety. Výbuch měl mít katastrofální následky: tlaková a pyroklastická vlna nesrovnatelně mohutnější než atomový výbuch měla zažehnout na téměř celém území Severní Ameriky ničivý požár, jemuž podlehli mamuti a celá tehdejší megafauna.

S teorií přišel v roce 2007 muž s příznačným jménem Richard Firestone (Ohnivý kámen) z Laboratoře Lawrence Berkeley a na základě studia sedimentů stanovil i přibližnou dobu střetu s kometou na 19 200 let zpátky.

Firestone taktně přešel nedostatek přímých důkazů o požárech, zato snesl řadu dobře zapadajících indicií. Vedle zvýšeného výskytu určitých izotopů vzácných prvků, vyskytujících se v poměrně vysokém množství na některých typech vesmírných těles, to bylo i poněkud záhadné zmizení prehistorické kultury Clovis. Po těchto lidech s neindiánskými rysy a jejich kamenných nástrojích pozoruhodné kvality se země slehla – ohně jim zničily vegetaci stejně jako spálily těla mamutů.

„Pro média se nabídl vděčný titulek: Kometární katastrofa zahubila mamuty,“ ironizoval Scott. „I když jsou tu údaje potvrzující přítomnost komety, ještě to neznamená, že výbuch vyvolal požáry. Vždycky je třeba každou hypotézu testovat, konfrontovat s dalšími údaji – a teď je konečně máme,“ napsal loni v bulletinu Americké akademie věd PNAS.

Společně s Jenn Marlowem z pracovní skupiny Global Paleofire a dalšími analyzoval dobře zachované usazeniny vrstev dřevěného uhlí a pylu na dně jezer a v rašeliništích napříč Spojenými státy.

Tyto usazeniny jsou jako tisícileté historické zápisy o klimatu a požárech v jednotlivých oblastech. Jejich srovnáváním pomocí radioizotopové metody a doplněním mladšími údaji z dendrologické analýzy až po historické anály získal zajímavé výsledné údaje.

Tím nejpodstatnějším bylo zjištění, že až na pět tisíc let trvající období velkých požárů v době mladšího dryasu (před 2,5 miliónu let) na severoamerickém kontinentu nedošlo nikdy k velkoplošným požárům.

To sice nevyvrací možnost kometární katastrofy, ale vrhá velký stín pochyb na teorii ničivého kontinentálního inferna, které mělo vymazat celou řadu živočišných druhů i jednu lidskou kulturu.

Teorie kontinentálního požáru se rovněž opírala o výskyt nanodiamantů (zrnek diamantů velikosti v řádu miliardtin metru) ve vrstvách o stáří asi 13 tisíc let, kdy mělo k explozi komety dojít. I to ale padlo díky potvrzení výskytu těchto „kamenů“ také v mladých rašeliništích.

„Když se zaměříte na jednu vybranou vrstvu sedimentů, najdete spoustu věcí, které se vám budou jevit jako unikátní,“ shrnul Scott. „A právě tuhle chybu udělali tvůrci hypotézy impaktu komety.“

Co tedy způsobilo vyhubení mamutů a dalších příslušníků megafauny? V současnosti převládá názor, že to byli lidé. „Rozkvět“ lidských společenství na severní polokouli v konci paleolitu se časově shoduje s koncem mamutů. Ti byli na Zemi sice již téměř před pěti milióny let a dokázali přežít i poslední dobu ledovou včetně její nejmrazivější fáze před 21 tisíci lety, ale na jejím konci, před 14 tisíci lety, začaly jejich populace masově slábnout a areál rozšíření se dramaticky zmenšoval. O lidech ale platil opak – množili a šířili se a zdokonalovali lovecké techniky.

Konec éry mamutů je uváděn v rozptylu před 14 až 11 tisíci lety. Poslední ostrůvek, kde se vyskytovali snad ještě před pěti tisíci lety, byla Sibiř, přesněji Wrangelův ostrov na pomezí Čukotského a Východosibiřského moře.

Zatím poslední teorie zániku mamutů vychází z klimatické změny. Kupodivu to ale byl konec doby ledové, co velké srstnaté chobotnatce porazilo.

„Změna klimatu k teplejšímu, přesněji dopady této změny na vegetaci,“ odpovídá na otázku o příčině konce mamutů Brian Huntley z britské univerzity v Durhamu. Jeho tým sestavil počítačový model změn vegetačního pokryvu Evropy za posledních 42 tisíc let. Spojil teplotní křivku s odpovídajícími změnami ve výskytu rostlinných druhů podle jejich odolnosti. Potvrdilo se to, co již o dva roky dříve v Geological Journal opatrně naznačil paleontolog Adrian Lister.

Ten se nechtěl smířit s převládajícím názorem, že Británie o své mamuty přišla dřív než ostatní Evropa, v době vrcholu poslední doby ledové před 21 až 19 tisíci lety. Žádné mladší pozůstatky mamutů ani další megafauny se na ostrovech nenašly.

Lister důkladně a modernějšími metodami zkoumal fosílie mamutů z ostrova tak dlouho, až narazil na čtyři kostry nedospělých mamutů nalezených v 80. letech minulého století v Condoveru v hrabství Shropshire.

Ukázalo se, že jsou staré „jen“ 14 tisíc let. Lister tehdy vyslovil názor, že mamuti sice na vrcholu doby ledové z oblasti zmizeli, ale později, se zmírněním klimatu – a s návratem delších vegetačních období, vhodných pro růst trav – se zase vrátili. „Přežili nejhorší dobu někde jinde a pak se opět rozšířili,“ napsal tehdy Lister.

Huntleyův počítačový model ukázal, že v kritické době pro mamuty došlo v jejich areálu rozšíření ke změně vegetace. Chlad a relativně malé srážky v době ledové byly ideálními podmínkami pro růst velkých travin, hlavní složky potravy mamutů a dalších velkých býložravců, jimiž se živili draví příslušníci megafauny.

Když ale dobu ledovou vystřídal až dosud trvající interglaciál, teplejší klima spolu s většími srážkami umožnily, aby se na sever do „mamutích“ končin rozšířily stromy.

Mamuti tak stále hůře sháněli dostatek pastvy. Potřebovali jí podobně jako stejně velcí současní sloni denně dvě stě až tři sta kilogramů. Lesy ale vytlačovaly travnaté rostliny a na jejich místě se rozprostřela tajga a severněji tundra. To zvyšovalo predační tlak velkých šelem a spolu s postupem lidí znamenalo definitivní konec tohoto majestátního zvířecího druhu.