Článek
Zkusme se na současnou krajinu zahledět očima zvířat, která v ní žijí. Tvoří ji nejen prostředí, které jim vyhovuje, a které proto aktivně vyhledávají, ale i méně vhodné až vysloveně nevhodné plochy. V člověkem ovlivněném prostoru ale stále častěji narážejí na silnice, železnice, ropovody, plynovody, ploty nebo nejrůznější zastavěná území. Uvedeným překážkám se zvířata musejí – pokud je to možné – vyhýbat, protože pro řadu z nich představují nepřekonatelné bariéry.
Nicméně jen máloco v přírodě platí absolutně. Ačkoliv železnice zůstává pro některé živočichy nebezpečnou překážkou, jestliže ji doprovází pás travin a keřů, může naopak jiným organismům ulehčovat putování krajinou.
Tím, že se mezi sebou páří jen omezený počet jedinců, bývají silně příbuzní potomci méně zdatní.
Druhům označovaným jako synantropní nabízejí lidská sídla dostatek dostupné potravy, místa pro rozmnožování a vyvádění potomstva i prostředí s menším počtem konkurentů nebo přirozených nepřátel, kupř. predátorů. Za všechny jmenujme alespoň známé kosy černé nebo zdivočelé holuby domácí.
Globální pohled dlouho chyběl
Přestože ochránci přírody o pokračujícím rozmělňování krajiny a jeho dopadu na volně žijící živočichy vědí už delší dobu, až dosud chyběla studie, která by se jimi zabývala v celosvětovém měřítku. Přitom podle mínění odborníků, založeném mj. na družicových snímcích, lidé už pozměnili 50–70 procent zemské souše.
Mláďata mořských želv nemohou na některých místech najít cestu zpátky do moře, protože je matou světla zábavních podniků na plážích.
Vyplnit zmiňovanou mezeru se pokusila více než stovka vědců z celého světa, vedená Marlee Tuckerovou z Goethovy univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem.
Podařilo se jim shromáždit podrobné údaje o pohybu 803 zvířat, náležejících k 57 druhům savců, od slonů afrických a žiraf přes medvědy grizzly a vlky až po zajíce polní či severoamerické sysly běloocasé.
Protože všechna sledovaná zvířata nesla vysílačky, hlásící zeměpisné souřadnice místa, kde se zrovna nacházejí, dokázali vědci přesně vymezit prostor, v němž se konkrétní živočich pohybuje. Plocha, již určitý jedinec, pár nebo skupina, jako je stádo či hejno, využívá pro své potřeby, se označuje jako domovský okrsek.
| ČTĚTE TAKÉ: |
|---|
| Jak se z velryb stali obři |
Můžeme dát do souvislosti současnou prostorovou aktivitu savců ve volné přírodě se stupněm, kterým již člověk stačil prostředí ovlivnit? Ukazuje se, že ano. Pro vyjádření intenzity působení naší civilizace na určité ploše ekologům dobře posloužil ukazatel lidské stopy (HFI).
Zmiňovaný index bere v úvahu jak rozsah zastavěných pozemků, půdy osázené plodinami a pastvin, tak hustotu lidského osídlení, množství umělého světla a délku železnic, silnic a splavných vodních toků. Zatímco nula označuje téměř nenarušené prostředí, jaké najdeme kupř. v rozsáhlé močálovité krajině Pantanal na jihozápadě Brazílie, nejvyšších hodnot indikátor dosahuje v New Yorku nebo Tokiu. Výsledky projektu publikoval vědecký časopis Science, odkud je převzala média, mezi nimi BBC nebo deník Daily Mail.
Živočichové na překážkách
Živočichové se v lidmi intenzivně využívané krajině pohybují o polovinu až o dvě třetiny méně než v málo narušené přírodě. „Jednoduše řečeno, čím blíže lidem a jejich infrastruktuře zvířata žijí, tím menší mají domovské okrsky,“ potvrzuje Mark Hobblewhite z Montanské univerzity v Missoule. Sám pomocí vysílaček dlouhodobě zkoumá prostorové chování velkých kopytníků na severozápadě Spojených států.
Uvedené zjištění odborníci vysvětlují hned dvěma důvody. Rozčlenění kdysi přírodní krajiny lidskými výtvory může zvířata uvěznit na plochách, které jsou pro ně nevhodné, obklopených jako ostrov nevyhovujícím prostředím – silnicí, plotem nebo spoustou lidí. Bohužel právě tímto způsobem fungují i některá velká chráněná území, kupř. proslulý Krugerův národní park v Jihoafrické republice.
Dopravní značka upozorňuje australské řidiče, že se na silnici se pravidelně objevují vačnatci vombati.
Na druhou stranu se někteří savci do menších bariérami oddělených ploch stahují za potravou. Lišky obecné žijící ve městech, potřebují k tomu, aby se uživily, méně prostoru než ty, jež se vyskytují mimo lidská sídla. Severoamerickým jelenům wapiti zbývá na mnoha místech méně prostoru, takže musejí spásat vegetaci na mnohem menší ploše než v minulosti. „To zvyšuje nebezpečí, že se mezi zvířaty budou rychle šířit přenosná onemocnění,“ připomíná Tuckerová.
Omezení pohybu živočichů může vést k tomu, že se v izolovaných populacích volně žijících živočichů dříve nebo později objeví dopad příbuzenské plemenitby.
„Tím, že se mezi sebou páří jen omezený počet jedinců, bývají silně příbuzní potomci méně zdatní. V krajním případě může celá populace vymřít,“ zdůrazňuje spoluautor studie Martin Wikleski, působící na univerzitě v Kostnici. „Rozpad krajiny na menší části ovlivňuje také množství a dostupnost kořisti, rozšiřování semen zvířaty nebo koloběh živin.“
