Chytří ptáci jsou nám v patách

Novokaledonské vrány (Corvus moneduloides) jsou mezi opeřenci fenomén. Už před několika lety vědci zjistili, že dokáží používat nástroje. A ukazuje se, že nejen používat, ale i vyrábět a kombinovat. Učí se to v mládí.

Novokaledonské vrány jsou mezi krkavcovitými ptáky (čeleď Corvidae) jedny z mála, které se nesdružují v početná hejna. Tvoří malé rodinné skupiny – rodiče a mláďata z nanejvýš dvou snůšek.

Rodiče se o mláďata starají nejen co do výživy, ale pečují i o jejich „intelektuální“ rozvoj. Všichni krkavcovití (vedle krkavců a vran také havrani, straky, sojky a další druhy) mají poměrně velký mozek a je o nich známo, že si hodně pamatují. Psychologové z novozélandské univerzity v Aucklandu letos publikovali v odborném magazínu Animal Behaviour pozoruhodný poznatek o vraních školách. Pozorováním v přírodě zjistili, že vrány z ostrova Maré v Nové Kaledonii mezi Novým Zélandem a Austrálií své mladé systematicky učí používat, vytvářet a přizpůsobovat si nástroje, jimiž loví oblíbenou potravu – hmyz a jeho larvy.

„Jejich sociální systém je založený na propracovaném, těsném vztahu několika málo jedinců blízce příbuzných,“ připomenul Gavin Hunt. „Mladí tak mohou zblízka a dlouhodobě sledovat, jak jejich rodiče pracují s nástroji.“ Staré vrány trpělivě opakují výrobu různých píchátek a háčků z větviček a tuhých listů, aby mladí viděli, jak postupovat.

Nabytím základních znalostí ale vraní „škola“ nekončí. Dospívající ptáci díky tomu, že stále žijí v úzkém kontaktu se zkušenějšími rodiči, jsou také svědky toho, jak si dospělí nástroje upravují pro různé situace. Mimo jiné jde o „přesměrování“ nástroje pro levostranné použití na opačný nebo úpravu tyčky v háček. Bylo to poprvé, co tyto schopnosti vědci pozorovali v přírodě – pozorování poloochočeného ptáka chovaného v kleci ještě není vědeckým důkazem.

Novozélandští vědci ale experimentovali i s odlovenými ptáky. Sedm dospělých vran podrobili důmyslnému a složitému testu – měly se dostat k potravě, přístupné pouze za použití několika unikátních nástrojů.

Experiment trochu připomínal cirkusovou drezúru. Kousek žrádla byl v zamřížované krabičce, kam vrány zobákem nedosáhly. Ve voliéře ale měly k dispozici dlouhou tyčku, která na pamlsek dosáhla, jenže byla opět v zamřížované klícce mimo dosah zobáku. Potřebný krátký klacík – klíč k dlouhé tyčce – byl v kleci, ale zavěšený „v prostoru“ na dlouhé niti.

„Vrány musely pochopit, že potřebují sundat krátký klacík z niti, aby jím vystrčily z klícky dlouhou tyčku, jíž by šlo vyndat pamlsek z klícky,“ popsal úkol Russel Gray.

Aby to bylo složitější, vědci rozdělili sedm vran, které měli k dispozici, na dvě skupiny. První, tříčlenná, si mohla vyzkoušet účinky každého nástroje napřed jednotlivě, a teprve poté byly vrány postaveny před komplexní úkol. „Všechno, co měly udělat, bylo propojit tři známé postupy do jednoho ve správném pořadí,“ vysvětlil Gray.

Výsledek nebyl pro vědce, obeznámené se schopnostmi novokaledonských vran, překvapením: všechny tři zvládly úkol na první pokus.

Druhá skupina ptáků byla postavena před celý úkol bez „tréninku“. Už uměli sundat pamlsek přivázaný na niti nebo vyšťourat ho klacíkem, ale ještě se nesetkali s úkolem vyžadujícím několik kroků.

Jenže samci Samovi trvalo pouhých 110 sekund, než prostudoval jednotlivé díly skládačky, zvolil a provedl správný postup a pochutnal si na kousku potravy. Další pták, Casper, si chvíli nevěděl rady s klacíkem na niti, ale i on nakonec volil bezchybný postup k cíli. Zbylé dvě vrány šly metodou pokusu a omylu – jedna se zmýlila dvakrát, druhá třikrát, než se k potravě dostala.

„Bylo i pro nás překvapením, že vrány dokázaly vyřešit problém, i když musely inovovat dva druhy známého postupu,“ shrnul autor zprávy Alex Taylor. Kdyby totiž vrány měly použít nebo si vytvořit jeden univerzální nástroj, jednalo by se o prosté učení, ale takto komplikovaný postup svědčí o komplexnějším procesu.

„Jak je možné, že pouze jeden druh vrány na jednom malém souostroví je schopný řešit tak složité úkoly, to je mysteriózní záhada,“ uzavřel novozélandský psycholog Gray záležitost chytrých vran.

Nejde ale jen o „uvažující“ vrány z Nové Kaledonie. Americká sojka západní (Aphelocoma californica) umí záměrně klamat, když si ukrývá potravu do zásoby. Když vidí, že ji někdo pozoruje, předstírá, že sousto zahrabává, aniž by jej do země skutečně uložila. Počká, až je sama, a pak si pamlsek uloží doopravdy.

Používat nástroje umí i havran polní (Corvus frugilegus), ovšem nikdy to nebylo pozorováno v přírodě. Na druhé straně ale havrani zřejmě četli Ezopovy bajky, protože vědí, že házením kamínků do hluboké misky s vodou, v níž plave potrava, nakonec hladinu zvednou natolik, aby na sousto dosáhli…

Před rokem publikovali izraelští vědci v časopise Journal of Ethology nové poznatky o způsobu lovu krkavců. Reuven Yosef z mezinárodního střediska pro ornitologii v Eilatu a (mimochodem jeho dcera) Nufar Yosefová z Telavivské univerzity v Ramit Avivu sledovali, jak v údolí Arava skupiny krkavců hnědokrkých (Corvus ruficollis) lovily trnorepy egyptské (Uromastyx aegyptia). To jsou až 75 centimetrů velké a dvě kila vážící poměrně obrněné ještěrky s mohutným ocasem, vyzbrojeným trny.

Tito krkavci netvoří velká hejna, při lovu se ovšem sdružili do skupinek o méně než deseti jedincích. Když uviděli ještěra, dva ptáci si počkali, až poodlezl od ústí své nory. Rychle přiletěli a sedli si tak, aby trnorepovi zahradili únikovou cestu do bezpečí. Pak se na ještěra slétli ostatní členové skupiny a klovali do něj, až ho usmrtili. Teprve pak se slétli všichni účastníci lovu a podělili se o úlovek.

Z devíti případů tohoto skupinového lovu bylo šest úspěšných – trnorep neunikl. „Je to jako útok pěchoty, akce s předem rozdělenými rolemi,“ vyjádřil se s respektem Yosef. Slečna Yosefová, psycholožka, ale byla v hodnocení věcnější. Podle ní musí krkavci mít to, čemu se v odborné terminologii říká teorie mysli.

Každý pták si musel uvědomit, že dvoukilový ještěr je nad jeho síly, bude-li lovit sám. Když se přidal do skupiny, musel mít představu, jaký bude jeho úkol a úkol každého dalšího lovce, a musel vědět, jak bude lovený ještěr na útok reagovat. A nakonec musel předem vědět, že ze spojení s ostatními ptáky bude mít prospěch.

Podle Yosefové je to i mezi ptáky ojedinělý jev – sokolovití sice také loví společně, ale vždy se jedná o pár, shánějící potravu pro společné mladé. Havrani, kteří lovili v poušti společně, se nezdáli být příbuzní a jejich lovecká taktika byla složitější než u sokolů, kdy jeden nadhání a druhý útočí.

A ještě jedna perlička, ukazující, že ptáci jsou nám lidem v patách. Straky jsou schopny uvědomit si vlastní existenci, prokázali loni němečtí zoopsychologové jednoduchým testem, tzv. Gallupovou zrcadlovou zkouškou.

Když strakám nabarvili hrdlo červenou barvou a postavili je před zrcadlo, ptáci se ihned pokoušeli nepřirozené zbarvení odstranit. Musely tedy vědět, jak ve skutečnosti vypadají. Zkuste si to doma s kočkou – bude na svůj obraz v zrcadle koukat bez velkého zájmu.