Čeští archeologové popsali proměny výroby středověkých mečů. Pomáhá to chápat dějiny

Na projektu spolupracují Archeologické ústavy Akademie věd ČR v Praze a v Brně a Národní muzeum.

Podle archeologů v 8. a 9. století výrazně vzrostlo množství mečů s ocelovými břity, celoocelovými konstrukcemi – a tím i mečů s břity vytvrzenými kalením. Také se prodloužily záštity oddělující čepel od rukojeti. Meče tím získaly vyšší kvalitu a lepší mechanické vlastnosti.

Během 11. století kováři přestali navařovat břity na středovou část čepele, což byla praxe, která se předtím prováděla zhruba tisíc let.

„V té době muselo v Evropě nebo alespoň v některých jejích regionech, dojít k zásadnějším hospodářským a patrně i společenským změnám, které tuto změnu iniciovaly nebo alespoň umožnily,“ konstatoval Jiří Hošek z pražského Archeologického ústavu AV ČR.

Podle Hoška to lze zřejmě přičíst zavádění kovacích strojů poháněných vodním kolem. „Bohužel o způsobu výroby mečů ani míře mechanizace kovářských provozů v té době nemáme žádné písemné doklady,“ podotkl archeolog.

Výsledky detailního průzkumu shromážděných mečů tým sepsal do dvou publikací. Archeolog Jiří Košta, který pracuje v Národním muzeu v Praze, uvedl, že analýza souboru umožnila „v dosud netušené šíři“ studovat jak technologický vývoj, tak – pomocí písemných pramenů – i způsoby distribuce a organizace výroby a proměnu symboliky mečů.

Podle odborníků do 10. století opatřoval čepel značkou kovář ještě při výrobě zbraně, od 11. století se pak začínají prosazovaly inkrustované značky a nápisy z neželezných kovů – z mosazi, stříbra či cínu.

Petr Žákovský z brněnského Archeologického ústavu uvedl, že se tak značky i nápisy mohly vpravit už do tvarově hotové čepele. „Šlo o velkou změnu. Značky nebo nápisy mohly být aplikovány dodatečně bez návaznosti na její výrobu,“ popsal.

Zatímco značky na raně středověkých mečích symbolizovaly hlavně ochranu a úspěšnost, později se podle vědců převážně pojily s jednotlivými výrobci. Jsou tak zřejmě výrobními značkami v dnešním slova smyslu.

Jednou z nejznámějších značek býval tzv. pasovský vlk odkazující na původ čepelí v pasovských dílnách. Tamní výrobní centrum výrobu masově mechanizovalo a produkovalo obrovské množství kvalitních čepelí do střední i jihovýchodní Evropy. Tuzemští mečíři je podle archeologů patrně ve velkém nakupovali a dopracovávali.

To pomáhalo rozvinout mečířské řemeslo u nás a zlepšilo i sociální postavení zdejších mečířů. Mechanizace součástek postupně také zvýšila dostupnost mečů.

„Pasovské“ čepele představují v dosud podchyceném materiálu z našeho území více než polovinu všech vrcholně a pozdně středověkých čepelí s jednoznačně identifikovatelnými značkami.

Mezi nalezenými meči archeology překvapily exempláře z území Moravy. Tamní čepele z první poloviny 9. století nevybočují z obecných západoevropských trendů, ve druhé polovině století ale vzrostla jejich rozmanitost. Tým našel extrémně robustní a zároveň krátké čepele i úzké čepele s prvky, které byly v Evropě dosud zaznamenány jen u nálezů datovaných do druhé poloviny 10. a z 11. století.

U těchto čepelí podle Košty většinou chybí damaskování či značky a je otázkou, do jaké míry odráží místní produkci a do jaké změny pocházejí z Franské říše, jejichž nástup byl dosud kladen do pozdější doby.

„Problémem jsou omezené možnosti datování tamních nálezů a nedostatek znalostí o vývoji mečů v Bavorsku a na východní periferii Franské říše, se kterou byly moravské elity v úzkém kontaktu,“ vysvětlil archeolog.

„Symbolické vnímání meče tehdejší společností procházelo poměrně složitým vývojem. V raném středověku byly meče nákladnými a těžko dostupnými artefakty spjatými úzce s kulturou vyšších vrstev moravské a české společnosti, kterou lze ztotožnit se statutem ‚jezdců' – jízdních bojovníků,” poznamenal Košta.

Zlom přišel s obecným zavedením mechanizace do výroby jednotlivých komponent mečů. Zbraně se tak staly v průběhu 14. století všeobecně dostupnými a jejich symbolický význam se tím podle expertů pro určité vrstvy tehdejší společnosti „částečně vyprazdňoval“. Příslušníci tehdejších elit jej však i nadále považovali za tradiční symbol jejich postavení, což se částečně udrželo dodnes.

„Také v našem prostředí byl meč nositelem obecně uznávaných a srozumitelných symbolických významů v právním prostředí, meč symbolizoval obecně válku stejně jako slovo Boží, Boží trest, duchovní boj apod. Meč byl rovněž do určité míry objektem sociální reprezentace a komunikace,“ doplnil Žákovský.

Neměnné postavení si meč udržoval ve své druhé základní symbolické rovině, a to jako velmi důležitý právní symbol.

Badatelé při shromažďování dat využili rentgenové snímkování, rentgenovou výpočetní tomografii i metalografii. Díky tomu byli schopni odhalit mnoho zajímavostí, které nelze vidět pouhým okem – např. zmíněné značky nebo kovářské postupy.