Článek
V tropických oblastech žije mnohem více druhů živočichů než v oblastech blíže pólům. Otázkou však bylo, zda jsou směrem k rovníku silnější vzájemné mezidruhové vazby. V rozsáhlém výzkumu na to hledalo odpověď 40 výzkumníků ve 31 lokalitách rozptýlených po celém světě.
Housenky z plastelíny
Vědci použili tisíce housenek vyrobených z dětské plastelíny, které přilepili na listy stromů a poté je nechali vystavené útokům predátorů jakými bývají ptáci a mravenci. Podle otisků zobáků či kusadel do plastelíny poté určovali, jak časté útoky jsou, jak dlouho housenka vydrží i jací predátoři na ni zaútočili.
„Čelisti mravenců zanechávají dvě malá bodnutí, zatímco po ptačích zobácích zůstane otisk tvaru V po obou stranách housenky. Savčí otisky zubů jsou také identifikovatelné," popisuje česká vědkyně Kateřina Sam, která metodu využívá jako součást svého výzkumu už řadu let.
V tropech útočí hlavně hmyz
Při výzkumu vědkyně instalovala a sledovala falešné housenky ve třech lokalitách: v ČR ve smíšeném lese v Pošumaví, v tropickém pralese Papuy-Nové Guineje a v eukalyptovém lese v Austrálii. Z její práce vyplynulo, že u nás si na housence chtělo pochutnat stejné množství ptáků jako mravenců, avšak v tropech jasně převážil dravý hmyz.
„Lidé si často myslí, že obratlovci jsou nejdůležitějšími predátory hmyzu v tropických oblastech, ovšem jde tam právě o dravý hmyz, zejména mravence a vosy,“ vysvětluje ekoložka.
V tropech je tedy role dravého hmyzu klíčová při kontrole býložravých škůdců. Proto tamní svět, včetně zemědělské úrody na polích, zůstává zelený a není zcela zkonzumován hordami housenek.
Z výsledků výzkumného projektu vědci vypočítali, že na rozdíl od housenky na rovníku, která má největší šanci na napadení predátorem, má housenka poblíž pólu už jen osminové riziko. Výsledek se odlišuje i se změnami nadmořské výšky.
„Pohybujete-li se po horském svahu, zjistíte stejný pokles v riziku napadenosti jako při pohybu směrem od rovníku k pólům,“ pokračuje Kateřina Sam.
Používali stejné metody
Výjimečnost ekologické studie spočívá zejména v ohromné komplexnosti navrženého pokusu. Bez rozsáhlé spolupráce výzkumníků na celém světě by to nebylo možné.
„Jako ekologové si obvykle klademe otázky o procesech, které jsou mnohem rozsáhlejší, než aby byly zvládnutelné jediným výzkumníkem nebo týmem. Navržením pokusů tak, že je lze rozdělit do menších částí, můžeme zapojit vědce z celého světa a spolupracovat na tom, abychom pochopili širší obrázek," dodává vědkyně.
Nejenže vědci na všech lokalitách použili stejné metody a postupy, ale měli i naprosto stejné falešné housenky. Ty se vytvořily na Helsinské univerzitě ze stejné zelené plastelíny. Dokonce i lepidlo použité k jejich přilepení na rostliny bylo stejné.
Po vystavení na rostlinách pak byly housenky opatrně odděleny od listů a vráceny zpět do finského hlavního města, kde odborníci ověřili identitu kousanců. Studii zveřejnil i prestižní časopis Science.