Článek
„Každý den se potkáme s výrobkem, jehož konstrukční detaily zatím neznáme,“ říká Rudolf Sekanica, šéf jedné takové „rozmontovny“, jinak dílny na zpracování elektroodpadu, kterou ve svém vysočanském areálu Pod Šancemi provozují Pražské služby.
Úkolem jeho týmu je rozebrat do posledního šroubku staré spotřebiče, které lidé odevzdali ve sběrném dvoře nebo na jiném, k tomu určeném místě. Jen tak se z nich dají zpětně vytěžit všechny druhotné suroviny.
Šroubovák, bruska, kladivo
Pro představu – z jedné mikrovlnné trouby se dá získat až osm kilo železa, dvě kila skla a dvě kila plastů. Prodejem těchto surovin si dílna vydělává. Dalším zdrojem peněz jsou příspěvky, které jí na recyklaci poskytují jednotlivé kolektivní systémy, pověřené ekologickou likvidací vysloužilých spotřebičů. Z hlediska vytěžených surovin jsou nejlukrativnější počítače: ty totiž obsahují drahé kovy.
„Když jsme před lety začínali, recyklovali jsme tak tři tuny elektrozařízení měsíčně. Teď je to už sto padesát tun a okolo Vánoc dokonce dvě stě,“ vypočítává Sekanica. Velká část tohoto objemu pochází ze sběrné sítě kolektivního systému Elektrowin. Ten má na starost zmíněné mikrovlnky a ostatní menší i velké domácí spotřebiče, ale také třeba elektrické nářadí.
Lednice patří jinam
„Lednice nebo mrazničky, jejichž ekologickou likvidaci rovněž zajišťujeme, ovšem posíláme k jiným zpracovatelům, kteří mají speciální technologii znemožňující únik nebezpečných látek, hlavně freonů,“ říká provozní ředitelka Elektrowinu Tereza Ulverová. Postupy, které používají v Pražských službách, totiž dovedou efektivně oddělit jednotlivé části starých přístrojů, na nějaké jímání freonů ale stavěné nejsou.
Kromě akumulátorových šroubováků s nejrůznějšími nástavci (každý výrobce prý používá jiný spojovací materiál, jako by to dělali naschvál) patří do demontážní výbavy hlavně úhlová bruska nebo také pořádné kladivo. A někdy je údajně nejlepší takový kus, který drží pohromadě příliš tvrdošíjně, prostě pustit z výšky na beton.
Bezdomovci jsou nejrychlejší
„Rozmontování mikrovlnky trvá tak deset patnáct minut,“ říká jeden z pracovníků dílny Josef Hampejs a vzápětí předvádí v praxi, jak se do tohoto limitu dá vejít. Díky svým dlouholetým zkušenostem se obejde i bez zmíněné „betonové“ metody.
„Bezdomovci to dokážou rychleji a stačí jim k tomu jeden plochý šroubovák,“ kontruje jeho šéf. Možná je to ale trochu i tím, že zatímco pracovníci dílny čekají na ocenění svého úsilí do příští výplaty, bezdomovci je zpeněží obratem v nejbližší sběrně. Na krabici laciného vína to zaručeně stačí.
„U spotřebičů, které skončí na určeném sběrném místě, to nehrozí, ale pokud je někdo nechá povalovat u popelnic...“ krčí rameny Ulverová. To se ale podle ní už naštěstí stává jen ojediněle.