Bujného arciknížete zkrotila léčitelka

Filipina (1527–1580) pocházela z neurozeného rodu augšpurských bankéřů. Jejich bohatství se určitý čas rovnalo majetku vyhlášených Fuggerů. V době jejího narození ovšem měli Welserové už nejlepší časy za sebou. Zabývali se sice zámořským obchodem s pepřem, solí, zlatem i stříbrem, ale rodinný majetek část jejich příslušníků už promrhala. Filipinin dědeček Antonín se zapletl s Annou Lamenitovou – ženou s neobyčejnými léčitelskými schopnostmi.

Miloval ji tak, že ponechal v její péči i jejich nemanželské dítě. Do té doby, než objevil, že sumy, které na děcko posílal, sice Anna přijímala, ale pro sebe. Potomek totiž zemřel už jako nemluvně, což matka tajila. Oklamaný Antonín nezahálel a nařkl Annu z čarodějnictví. Nakonec ji utopili. Pověstí Welserů celá aféra silně otřásla. Ani Filipinin strýc Bartoloměj neměl šťastný osud – hledal zlato v povodí Amazonky, byl zajat domorodci a sťat.

Filipinin úděl nebyl tak dramatický. Dcera Františka Welsera, syna pobloudilého Antonína, byla pracovitá, bystrá, obdařená šarmem a rychlým úsudkem. Říkali jí krásná Filipina pro její štíhlou pružnou postavu a půvabnou lehkou chůzi. Měla zlatoplavé vlasy, pravidelnou tvář a modré oči.

Zajímala se o ruční práce, vaření, ale také milovala knihy o léčivých rostlinách. Nápadníků se o ni ucházelo mnoho, ale vybíravá Filipina se nemohla rozhodnout, a tak pomalu, ale jistě směřovala k jedinému cíli starých panen své doby – ke klášteru. Zachránilo ji setkání s arciknížetem Ferdinandem.

Stalo se to v roce 1556. Filipina tehdy byla na návštěvě u své tety Kateřiny z Lokšan na zámku v Březnici. Její manžel Jiří Lokšanský z Lokšan působil ve službách Habsburků. Ferdinand Tyrolský (1529–1595) často Březnici navštěvoval. Podle legendy arcikníže poprvé zahlédl Filipinu z koně, když číhala z okna arkýře na příjezd vzácných hostí.

Arcikníže Ferdinand měl dobré zázemí – otec Ferdinand I. – miloval svou ženu Annu až za hrob a o své děti se usilovně staral. Jeho synové Ferdinand a Maxmilián se postupně seznamovali s historií, teologií, matematikou a uměním. Preceptoři je učili latinsky, německy, italsky a také základům češtiny. Často cestovali. Ferdinand měl v oblibě dobré pokrmy a pití a také „často lezl z jednoho ženského lože do druhého“.

Jeho bujnost se částečně zklidnila, až když poznal Filipinu. Bylo jí tehdy už staropanenských devětadvacet (Ferdinand byl o dva roky mladší) a o své budoucnosti si už nedělala pražádné iluze. Arcikníže se ale zamiloval – upřímně a jako chlapec. Bylo mu jedno, že to byla láska nebezpečná.

Místodržitel, syn císaře a obyčejná měšťanka – v očích okolí to bylo nemožné spojení. Arcikníže si to dobře uvědomoval, ale se svými city nemohl nic dělat. Na Welserovnu zapomenout nedokázal. Jako pouhou milenku ji nechtěl a věděl, že po podobném osudu netouží ani ona. Zbývalo mu jediné – tajný sňatek. V nevlídné zimní noci v lednu 1557 se s ní oženil na Březnici. Bez květin, nádherných šatů a vší dvorské pompy.

Přesto to bylo jedno z nejšťastnějších manželství v habsburském rodu. Problém byl v tom, že dvojice na veřejnosti nesměla ukázat, že patří k sobě. Ani milující otec Ferdinand I. by něco podobného nezkousl. Filipina navíc otěhotněla – díky módě volných pytlovitých šatů svázaných pod ňadry to naštěstí nikdo nepoznal.

V roce 1558 porodila Filipina syna Andrease a v roce 1560 Karla. S nimi se usadila na počátku 60. let 16. století na Křivoklátě. Tam se jí v roce 1562 narodila ještě dvojčata Filip a Marie, ale obě zemřela v dětském věku.

Jelikož všechny děti pocházely z tajného manželství, musely být krátce po porodu odloženy před hradní bránu. Tam je Filipina vzápětí „našla“ – byla to jediná možnost, aby je mohla jako „nalezence“ vychovávat. Papež uznal platnost manželského sňatku až v roce 1576.

V roce 1564 převzal Ferdinand vládu v tyrolském hrabství. Proto také získal přízvisko Tyrolský. Tehdy byl už dva roky vlastníkem hradu Ambras na úpatí alpských velehor, který v roce 1564 převedl do rukou své tajné manželky Filipiny. Celý jej přebudoval na pohodlný zámek s obrovským španělským sálem. Ambras navštěvovali i čeští a moravští šlechtici, které Ferdinand zaměstnával ještě jako místodržící.

K hostům patřil třeba Vilém z Rožmberka, Ferdinandův osobní komorník Jiří Popel z Lobkovic a další Lobkovicové, Kolovratové a Šternberkové. Ti všichni byli Ambrasem okouzleni. Fascinovala je i zahrada s umělými bludišti, otočný stůl poháněný vodní energií a umělé jeskyně.

„Obzvláště pěkné jsou besídky a jídelničky obklopené ve volné přírodě zelení, především pak rotunda, v jejímž středu stojí kulatý stůl z javorového dřeva. Pod ním nalézají se kola, jejichž pomocí se dá otáčet stůl i s hosty docela pomaloučku a hned zase tak rychle, že se lidem točí hlava,“ referovali o Ambrasu hosté.

Vyhlášené byly také místní štvanice, turnaje a vůbec všemožné zábavy jako vrh diskem či kohoutí zápasy. V té době se Filipina už plně věnovala léčitelství.

Filipina znala známá díla o bylinách a využívala je. Měla k tomu i vlastní soukromé důvody – podle současníků „prolezla snad všemi nemocemi“, po narození dvojčat trpěla bolestmi v podbřišku a žaludečními nevolnostmi. Navíc ji trápily křečové žíly a otékaly jí nohy.

Měla četné pacienty včetně tureckých zajatců a v některých případech byla úspěšná. Mrtvici předcházela pitím třešní pálených s peckami, unavené oči léčila přikládáním obkladů s vývarem z fenyklu, bílých růží a vlaštovičníku nebo je natírala máslem s vínem.

Bolesti v krku podle ní napravovalo víno svařené s růžovou vodou (lístky z růží, cukr, voda), ořechovými slupkami a morušovou šťávou. Popáleniny měly mizet pod kdoulovou mastí a kašli zamezovala růžová voda s rozrazilem. Na bolavé zuby Filipina doporučovala kloktání roztlučeného kořene z majoránky „s mázem nejlepší pálenky“. Pálenka, víno, pivo byly neodmyslitelnou součástí všech léků.

Některé její rady byly pozoruhodné. Ženám s pokleslou dělohou například doporučovala: „Item vezmi nastříhanou vlnu a vosk: uhněť vosk na tenkou placičku a přidej na ní znovu vosk a udělej z toho kuličku, čím větší, tím lepší. Tu ať si žena vsune, a když bude chtít, ať k ní přidělá šňůrku, aby se dala vytáhnout.“

Předznamenala tak současné menstruační tampony. Na „dělohu“ vůbec znala spoustu lektvarů a pilulek, stejně jako na dětské nemoci, na něž „jsou dobré odvary z vajec a žaludů, růžové vody a octa“. Některé rady se míjely s účinkem – např. „muži s voletem“ dala následující návod. Měl se chránit před tekutými pokrmy, hruškami, cibulí, mrkví, těžkým masem a nemravností.

Filipina – ovšem bez úspěchu – léčila i mor. Rada však nesměla obsahovat jméno nemoci – lidé 16. století byli pověrčiví a věřili, že by se pak choroba na ně přenesla. Filipina tedy doporučovala, „jestli to nejmenované postihne děti, dej napíti dítěti planého šafránu a prášek z lipového dřeva posvěcený na Popeleční středu“.

Zvláštní bylo, že Filipina nehledala příčinu vlastních neduhů v nestřídmosti v jídle a pití. Trpěla bolestmi jater a ani ji nenapadlo v něčem se omezit. Ona, její muž i hosté milovali dobré jídlo. Denně se podávalo až 24 pokrmů – od chřestu, kuřat, ryb, zvěřiny až k mandlovým polévkám, hroznům a pomerančům.

Manželé měli rádi ústřice, pojídali je po tuctech a nechávali si je dovážet. Málokdy se ale dostaly na Ambras čerstvé a oba jedlíci pak trpěli střevními a žaludečními poruchami. Bylo jim velmi špatně a trápilo je „krkání, hryzení a plynatost“. Jako dietu v tomto případě Filipina doporučovala celé vařené či pečené kuře, chřest vařený v masovém vývaru a vařené krupky.

Hosté na zámku věčně strádali revmatismem, dnou a hemeroidy. Pro svého manžela Filipina někdy vařila sama – byla skvělá kuchařka a sestavovala si vlastní recepty.

Vedle jídla bylo velkou vášní na Ambrasu pití. Pijácké zábavy tam byly časté. Hosté – muži i ženy – museli na přivítanou vypít nepřerušovaným douškem pohár vína, který měl obsah o něco víc než čtvrt litru. Bylo to tzv. vilkum.

Poté návštěvníka zapsali do „Bakchova společenství“. Ten, kdo naráz víno nevypil, musel se pokusit vypít je podruhé. S takovým přístupem k životu se ovšem Filipininy neduhy zhoršovaly. Kromě jaterní choroby ji začaly trápit nechutenství a nevolnost. Stálé horečky ji upoutávaly na lůžko a dorazila ji jejich tehdejší léčba – navrstvení duchen na nemocného – to vše za pečlivě utěsněnými okny.

Zemřela 24. dubna 1580 – s úsměvem na rtech. Ferdinand, sedící u její postele, se jí ptal, proč má tak radostný výraz. Pohlédla na něj a odpověděla: „Vidím něco, co mě těší.“