Článek
Pozorovat zřejmě jedinou dívku z republiky, která se nyní učí řemeslu instalatéra, je jednoduše zážitek. V době, kdy je řemeslníků jako šafránu, bývá ale často zážitkem vůbec nějakého instalatéra sehnat.
Dostala divokou kartu
Tomu, aby se řemeslu začali věnovat opět mladí, mají pomoci nejrůznější soutěže. Patří sem i celorepublikové finále v oboru instalatér, které se poté, co se první část uskutečnila v dílnách Střední školy polytechnické, přestěhovalo před diváky a návštěvníky pavilónu P na brněnské výstaviště. Do soboty se zde konají stavební veletrhy.
A jak se vlastně dostala tmavooká černovláska, která se učí třetím rokem obor ve škole v Žamberku, k černému řemeslu?
„Byla to vlastně náhoda. V deváté třídě jsem nevěděla, co budu dělat. Na to, abych šla rovnou na nějakou střední školu s maturitou, jsem se necítila. Když k nám přišel učitel, který se instalatérství věnuje, na nábor a na můj dotaz, jestli takové řemeslo mohou dělat i dívky, odpověděl, že sice žádné nemá, ale proč ne, tak jsem to šla zkusit. Začala jsem pak chodit na Střední školu obchodu a řemesel v Žamberku a docela mě to začalo bavit,“ dodala dívka, která mezitím dokončovala soutěžní úkol.
Obor ji pohltil tak, že když byla před časem nasazena „s divokou kartou“ na krajskou soutěž učňů třetího ročníku Pardubického a Královéhradeckého kraje, která sloužila jako semifinále o postup na současné republikové finále v Brně, zvítězila v ní.
Soutěž však bere s nadhledem, spíše jako možnost přesvědčit se o tom, co všechno už umí a v jaké kvalitě. Ovšem ne všichni z blízkého okolí byli jejím nápadem původně nadšeni.
„Můj nápad se nejdřív moc nezamlouval taťkovi, který se živí jako opravář aut a asi si představoval, že budu dělat něco jiného. Teď už mu to nevadí a myslím, že je i rád,“ řekla Diana, která, jak přiznává, si už dokonce vyzkoušela několik instalatérských „melouchů“ a vždy to prý dopadlo dobře. Nejvíce ji baví práce se železem, ocelí a mědí.
Práce s plastem jí však také nedělá problémy. O profesní budoucnost se nebojí. Jak sama říká, o dobré instalatéry je pořád nouze.
Chce mít i maturitu
„Teď se vyučím a pak bych si chtěla ještě udělat maturitu. No a potom si snad zřídím živnost,“ popsala budoucnost. V zájmu o budoucí profesi ji podporuje i přítel.
„Pro začátek to chce na rozjezd profese řádově několik set tisíc. Největší položkou je auto, nejlépe větší, už s nějakým vybavením, potom je to hodnota samotných nástrojů a nářadí, které přijdou nejméně na sto tisíc,“ řekl Lubomír Šmarda, učitel odborného výuky brněnské školy. Za svou mnohaletou praxi se setkal teprve s druhou zástupkyní něžného pohlaví, která se rozhodla věnovat tomuto řemeslu.
Soutěžní den pro zhruba třicet učňů byl v Brně poměrně hodně náročný. Zatímco v dílnách školy v Jílové ulici pracovali celkem čtyři hodiny na dvou úkolech s kovem, na výstavišti zhotovovali během tří hodin vodovodní vedení v plastu a instalovali umyvadlo, záchod a radiátor.
Jako v každé soutěži svou roli sehrála i nervozita, a tak se také občas stalo, že neúprosná porota konstatovala: „Tak tímhle by voda tekla jen zázrakem. Ale pospojované to má docela dobře.“
