Článek
„Poprvé jsem vzal brusku do ruky v patnácti letech. S přestávkami se jí držím už více než šedesát let,“ říká Bohuslav Čadílek.
Za zkušeným brusičem se každý týden na brněnský zimní stadión v ulici Úvoz vydávají nabrousit brusle hokejisté, krasobruslařky či amatérští bruslaři. Všichni chtějí jediné: perfektně připravené brusle od brněnského mistra. Bez kvalitně nabroušených nožů totiž nemohou podat dobrý výkon.
Dokonalé broušení ale není jen tak, rozhodují i maličkosti jako pevnost ledu, váha sportovce či tvar žlábku. Sportovci mají ale i speciální požadavky. Hokejoví brankáři si potrpí na ostrou špičku. U krasobruslařek je zase zásadní rovná pata.
Broušení je koníček. Zbohatnout se na něm nedá.
Do Čadílkovy péče svěřovali brusle mnozí. Například bývalý výtečný útočník a reprezentant Československa z konce padesátých let Július Černický.
Ale také talentovaný Pavel Zacha, který dnes obléká dres New Jersey v NHL, nebo současný střelec brněnské Komety Tomáš Vincour.
Na broušení od brněnského brusiče nedal dopustit ani olympionik a bývalý mistr světa v krasobruslení René Novotný nebo krasobruslaři Jiří Musil s Annou Pisánskou.
„Broušení nožů pro hokejisty i krasobruslaře mělo a má vždy velký význam. V době, kdy jsme my trénovali a závodili, byla vzhledem k technické nedokonalosti manuální zručnost a fortel brusiče mimořádně důležitá,“ připomíná někdejší olympionik, krasobruslař René Novotný.
„Krasobruslařské brusle se nepotřebují brousit tak často jako ty hokejové, ale v každém případě se brousí směrem k závodům. Kumšt vždy bylo umět nabrousit brusle pro trénink, kdy byl brus hlubší, a pro samotný závod, kdy šlo mnohem více o jemnější broušení, a to pan Čadílek vždy bezvadně uměl,“ chválí Novotný.
Pokud se děti naučí bruslit na tupých bruslích, na ostrých už jim to potom nepůjde.
Brusič však může brusli špatným broušením i zničit. „Čaďa, jak jsme mu říkali, však brousil tak dobře, že k němu chodili s bruslemi sportovci nejen z Brna, ale cestu si našli mnozí i z hodně vzdálených míst,“ dodává bývalý krasobruslař.
Profesionálové, kteří tráví na zimních stadiónech každý den, poznají sebemenší nepřesnost. Nadšenci, kteří se sklouznou na ledě jen sporadicky, ale ostrost nožů podceňují, a to i u dětí.
„Pokud si někdo jde zabruslit párkrát do roka, tak si řekne, že není ve formě, i když mu třeba kvůli špatnému nabroušení brusle kloužou či se zasekávají. Stává se také, že rodiče přijdou s novými bruslemi a řeknou, ať to nějak nabrousím, je to jen pro pětileté dítě. U nejmenších ale na kvalitě broušení záleží nejvíce. Pokud se děti naučí bruslit na tupých bruslích, na ostrých už jim to potom nepůjde, jelikož neumějí třeba správně uvolnit kolena,“ tvrdí brusič.
Nejhorší je rybník
Výborně nabroušené brusle jsou vzácné, lidé si ale i ostré nože mohou sami zkazit, často nevědomě.
„Nejhorší jsou veřejná bruslení a rovněž rybníky. Okolím zamrzlých řek či rybníků jezdí auta, která rozviřují prach. Ten se v ledu usadí. Nožům pak stačí sebemenší kamínek či smítko a jsou poškozené,“ upozorňuje brusič.
I přesto, že oslaví v lednu osmdesáté narozeniny, do brusičského důchodu se bývalý vedoucí zásobovaní nechystá.
„Broušení je můj koníček. Zbohatnout se na něm opravdu nedá. Stále mě nejvíce potěší, když za mnou lidé přijdou a ocení mou práci. A samozřejmě se člověk dostane z domu, což s přibývajícím věkem bývá čím dál těžší. Na zimáku mi je zkrátka dobře, nikdo mi tu nenadává,“ směje se důchodce.
