Bez rekonstrukce škola pro postižené děti nepřežije

Kdo jsou žáci vašich škol?

Jde o děti se středním až těžkým mentálním postižením. U některých se vyskytuje autismus, případně mají i pohybové postižení. S autisty je to podobné jako s velmi malými dětmi, které také nemají vždy trpělivost s tím, že věci nejsou tak, jak si v danou chvíli přejí. Vyžadují svoje rituály a pravidelný režim, a pokud jsou nespokojené, chovají se agresivně. Strhávají věci nebo jsou nebezpečné svému okolí, případně i sobě.

Potřebují proto speciální podmínky. V každé z našich tříd je pouze šest až osm dětí, což je ideální stav. V jedné třídě pracuje jeden učitel s kvalifikací speciálního pedagoga a dva asistenti.

Stát podporuje inkluzi, což znamená začlenění odlišných dětí do školních kolektivů. Nemohly by vaše žáky přijmout běžné základní školy?

Běžné školy děti s těžším postižením odmítají, protože jim nedokážou zajistit speciální přístup a péči, která je v tomto případě velmi náročná.

Stává se také, že základní škola dítě s postižením přijme, ale časem se ukáže, že to nefunguje, a rodiče pak usilují o přestup do školy speciální, kterých je ovšem nedostatek. I naše kapacity jsou plné a nové zájemce musíme často odmítat, případně jim slibujeme místo až od dalšího školního roku.

Co se u vás děti učí a jakých pokroků mohou dosáhnout?

Naší prioritou je naučit je co největší samostatnosti. To znamená, aby se dítě dokázalo samo najíst nebo si například umělo zavázat boty. Je to podobné jako třeba v mateřské škole. Od nacvičení sebepéče pak postupujeme k dalším dovednostem.

Žáci se u nás mohou naučit číst, využíváme k tomu takzvanou globální metodu, kdy se dítě učí rozpoznávat napsaná slova, a takto se naučí přečíst třeba sto slov. Některé děti se naučí počítat do stovky nebo do dvou set. Další zvládnou hru na jednoduchý hudební nástroj.

Mohou rodiče nechat postižené dítě doma, pokud pro něj místo ve speciální škole nenajdou?

Není to tak jednoduché, protože i pro tyto děti platí povinná školní docházka. Teoreticky by mohly být v režimu takzvaného domácího vzdělávání, i v takovém případě je ale potřeba najít školu, která toto zaštítí a bude s rodiči spolupracovat.

Obecně to nepovažuji za nejlepší řešení. Máme zkušenost, že děti mají tendenci s rodiči tak trochu hýbat podle svého. Nedosahují pak takových pokroků, kterých by dosáhly ve škole, kde se navíc naučí fungovat v rámci kolektivu.

V současnosti usilujete o získání finančních prostředků na rekonstrukci školy V Zápolí v Praze 4. Proč je důležitá?

Především chceme díky rekonstrukci zvýšit počet míst zhruba na osmdesát, což představuje téměř dvojnásobek současné kapacity. Dále potřebujeme upravit třídy tak, aby byly vhodné a bezpečné pro autistické děti. Když má například takové dítě záchvat, potřebujeme pro něj bezpečný prostor, kde se dá zvládnout.

Ve třídách by mělo být co nejméně skleněných ploch, které se dají rozbít. Také o rohy a hrany se děti mohou zranit, proto jich musí být minimum. V plánu jsou i dílny na výtvarnou výchovu. Vedle školy by měl fungovat internát pro mimopražské děti nebo děti, o které se rodiče nezvládnou každodenně starat.

Sama vidíte, že současné prostory dosloužily. Budova školy V Zápolí pochází z roku 1966, její rekonstrukce je nezbytná.

Co mohou udělat lidé, kteří by vám na rekonstrukci chtěli přispět?

Za každý příspěvek budeme velmi vděční. Zájemci mohou přispět prostřednictvím jednoduchého formuláře, který najdou na webových stránkách naší školy. Případně mohou oslovit přímo mě.

Jak se v každodenním fungování vašich škol odráží fakt, že jde o školy církevní?

Víra rozhodně není kritériem pro přijetí, většina našich žáků z křesťanského prostředí nepochází. Naši zaměstnanci se řídí hodnotami, které jsou v souladu s křesťanstvím.

Snažíme se být vstřícní k rodičům i jejich dětem, jejichž potenciál rozvíjíme. Záleží nám také na spokojenosti zaměstnanců, protože ta se do vztahu k žákům přenáší.