Článek
Už po tři desetiletí pozorují astronomové velmi rychlý pohyb jasných hvězd v okolí jádra naší Galaxie, čímž je objekt označovaný jako Sagittarius A* (Sgr A*). Charakter pohybu svědčí o přítomnosti superhmotné černé díry, kolem níž hvězdy obíhají. Za tato měření získali loni Němec Reinhard Genzel a Američanka Andrea Ghezová Nobelovu cenu za fyziku.
Ve studii zveřejněné v březnovém čísle odborného časopisu The Astrophysical Journal analyzuje mezinárodní tým s účastí Astronomického ústavu Akademie věd ČR proměny, které probíhají v obálce jedné z těchto hvězd.
Podle Vladimíra Karase ze zmíněného ústavu je zde změna morfologie dané obálky patrná téměř v reálném čase a svědčí o tom, že dochází k její rychlé deformaci – tedy prodlužování vlivem slapových sil centrální černé díry.
Přední část obálky se od hvězdy postupně odděluje a přibližuje se směrem k centru. „Lze očekávat, že plyn se spirálovitým pohybem postupně přiblíží až těsně k černé díře a přispěje ke zvýšené akreční aktivitě v (astronomicky) blízké budoucnosti,” popsal Karas.
| Akrece nebo narůstání je v astronomii gravitační proces, kterým se formují (zvětšují) tělesa – planety a hvězdy – z prachu a plynu. |
Pozorování probíhají v infračerveném spektrálním oboru, jelikož infračervené paprsky (na rozdíl od viditelného světla) dokážou proniknout pracho-plynným mezihvězdným prostředím galaktického středu, tudíž je lze zaznamenat a využít k pozorování s pomocí velkých pozemských teleskopů.
Infračervený zdroj X7 se nachází ve vzdálenosti pouhých 40 světelných dnů od kompaktního rádiového zdroje Sagittarius A*.
Na snímcích je vidět kometární útvar
Pozoruhodné je, že na obrázcích zveřejněných astronomy je v případě hvězdného zdroje X7 podle nich pozorovatelný kometární útvar. Již dříve vědci vysvětlovali možný původ kometárního tvaru jako důsledek nadzvukového pohybu hvězdy.
Detailní snímek středu Galaxie (objekt Sgr A*) pomocí kamery NACO za dalekohledem VLT Evropské jižní observatoře (ESO) v Chile. Na pozadí hvězd jsou vyznačeny dva zvláštní útvary, kromě X7 i X3, jež vykazují výrazně protáhlý tvar směrem od centra.
V rázové vlně je hustota plynu a prachu větší než v okolním prostředí, což se projeví zjasněním na infračervených snímcích. Tato vlna má tvar oblouku v důsledku tlaku hvězdného větru, proto se jí také říká oblouková rázová vlna.
Bádání od roku 2002
Autoři aktuální práce zkoumají pohyb a postupnou změnu velikosti a morfologie rázové vlny X7 již od roku 2002. Během tohoto období se objekt podle očekávání pohyboval směrem na sever po eliptické trajektorii kolem Sgr A*. Za stejný čas se však obálka prodloužila asi čtyřikrát, z 1000 na 4000 astronomických jednotek (AU). (Jedna AU je vzdálenost Země ke Slunci, tj. 150 milionů km – pozn. red.)
Chronologická posloupnost snímků navíc podle Karase a jeho kolegy Michala Zajačka naznačuje, že přední část obálky se postupně odděluje od svého zdroje, jímž je hvězda S50.
Sekvence infračervených snímků zachycuje pohyb zdroje X7 směrem nahoru, tj. na sever v průběhu let 2006 až 2018. Zelený bod označuje polohu hvězdy S50, která je původcem objektu X7.
„Nelze vyloučit, že přední část se bude postupně po spirále blížit k Sgr A*, což by byla jedinečná a vzácná příležitost sledovat pád hmoty do černé díry,” uzavírají odborníci s tím, že orientace rázové vlny ve směru spojnice se Sgr A* ukazuje, že skutečně může reagovat s tamním plazmovým výtryskem.
