Alarmující výzkum: Běžné děti v 90. letech měly lepší fyzičku než dnešní mladí sportovci

„Máme k dispozici ještě nepublikované výzkumy, v jejichž rámci jsme porovnali testy zdatnosti běžné populace dětí ve věku 9 až 14 let z 90. let s výsledky testů dnešních dětských hokejistů předních klubů stejného věku. A ti z toho vyšli podprůměrně vůči běžné populaci z těch 90. let,“ popsal Novinkám místopředseda Asociace trenérů a učitelů tělesné výchovy Jakub Makalouš.

„To nám ukazuje, že to tempo, jakým to jde dolů, je alarmující. To je opravdu síla,“ zdůraznil.

Netýká se to jen špičkových sportovců. Také podle školních inspektorů má příliš mnoho dětí se sportem problémy, protože v bodování tělesných schopností velká část z nich získala z deseti možných bodů tři a méně, což je kritická zóna.

Největší potíže se objevily u vytrvalostního člunkového běhu. V této disciplíně skončila v kritické zóně polovina chlapců a 56 procent dívek třetí třídy. S přibývajícím věkem se navíc kondice zhoršuje. V případě žáků druhých ročníků středních škol skončilo v kritické zóně přes 70 procent dívek a 65 procent chlapců.

I v ostatních sledovaných disciplínách jako leh-sed, skok daleký z místa či shyb/výdrž ve shybu skončila třetina středoškoláků s nejhoršími výsledky. Podle inspektorů vynikne špatná tělesná zdatnost dnešních studentů hlavně v porovnání s podobnými testy, které inspekce prováděla na školách v 90. letech.

Podle Makalouše mají výrazný vliv mobily a počítače. „Poprvé v historii se změnilo to, že vesnice je méně aktivní než město. Dřív se na vesnici chodilo na náves, lozilo po stromech a blblo. Ale s nástupem moderních technologií se děti flákají u těchto zařízení a rodiče je nechají,“ uvedl.

Ve městech se zase vytratil pouliční sport, ale alespoň jsou k dispozici sportovní organizace. Jenže trenéři, a často i rodiče se mnohdy soustředí na výkony, a tudíž průměrné a podprůměrné vytlačují. Navíc z toho plyne stres.

Školám se často nedaří děti motivovat, některé nepovažují obsah hodiny za atraktivní. Přitom i z dalších studií vyplývá, že dostatek pohybu přispívá k lepší duševní kondici a vede i k lepším vzdělávacím výsledkům. V současnosti bývá tělocvik založený na soutěžení, což může některé děti traumatizovat.

„Když se v první nebo druhé třídě hraje vybíjená, tak tam jsou děti, které umí bezvadně házet, i ty, které nikdy nedržely míč. Pokud vám jedni budou házet balon na hlavu, bude to pro ně zábava, ale pro ty druhé trošku trauma a začnete se z toho trochu omlouvat. A ten počet omluvenek se mezi prvním a druhým stupněm ohromně navýší,“ popsal místopředseda asociace.

Podle průzkumu asociace bylo ve školním roce 2015/2016 na základní škole uvolněno z tělocviku dva až dva a půl žáka na školu. Na střední škole to bylo 26 až 30 žáků.

Inspektoři poukázali také na to, že až pětina učitelů tělocviku toto zaměření nevystudovala. Mnozí tak nedokážou děti motivovat, i když by ony samy cvičit chtěly. Za hlavní potíž ale Makalouš má, že tělovýchovného vzdělání mají nejméně učitelé prvního stupně a v mateřských školách se tělovýchova ani nepožaduje.

Ministerstvo školství, jak uvedl, sice navrhuje řadu opatření, jak děti rozhýbat, ale začít by se mělo už v mateřské škole. „Děti jsou přirozeně aktivní. Už dvouleté děti mohou skotačit. Rodiče se třeba bojí, ale ony jsou gumové. My jim máme jen připravit podmínky a rozvíjet jejich potenciál. Musíme dát školkám maximum podpory. Ve škole už je pozdě,“ zdůraznil .

Jako dobrý příklad vyzdvihl projekt Hýbeme se s notýskem, v jehož rámci mohou učitelé s dětmi, ale i se zapojením rodičů dělat hudebně-pohybové, relaxační, fyzioterapeutické hry, ale i třeba pořádat túry za pokladem.