Akademik zkoumal pády civilizací. Potřebujeme dramatické změny, varuje

„Potřebujeme dramatické společenské a technologické změny,“ zdůrazňuje Brozović, který zkoumal 361 studií a 73 knih o kolapsech civilizací. Na jeho shrnující bádání upozornil v článku list The Guardian.

Zkoumání zaniklých civilizací, jako byla třeba říše Mayů nebo ta na Velikonočním ostrově (Rapa Nui), vede k otázkám ohledně stability současné společnosti, zejména v kontextu klimatických změn, ničení přírody či vzrůstajícího geopolitického napětí.

Brozović říká, že stále více akademických článků zmiňuje hrozbu kolapsu v důsledku klimatických změn. Podle některých expertů je pravděpodobnost takového scénáře 90procentní, a varují dokonce před vyhynutím lidstva. Jiní jsou optimističtější a tvrdí, že kolaps by mohl znamenat „jen“ konec života tak, jak ho známe. „Bude menší míra globalizace a nižší životní úroveň, což velmi negativně ovlivní veřejné zdraví,“ nastínil Brozović, jak má pravděpodobný scénář vypadat.

Co si tedy vlastně v této souvislosti představit pod pojmem „kolaps“? Dnes jsou kolapsy vnímány jako výsledek kombinace faktorů, jako jsou environmentální problémy, nemoci, politické či ekonomické otřesy, náboženské krize a vyčerpání půdy, byť jeden výrazněji působící faktor by mohl onen proces urychlit.

Definice kolapsu většinou zahrnuje ztrátu komplexních sociálních a politických struktur během několika desetiletí. Brozović se zaměřuje na teorii komplexity od amerického antropologa Josepha Taintera, která tvrdí, že každá společnost musí investovat zdroje na řešení problémů, a jakmile se společnost stává složitější, problémy se také ztěžují a vyžadují více zdrojů. Tainter varuje, že na konci této spirály je kolaps, protože není možné investovat do problémů nekonečně.

Další teorie hovoří o tzv. sunk-cost efektu neboli efektu/klamu utopených nákladů, kdy společnosti nejsou ochotny opustit investice do něčeho, i když je budoucnost nejistá.

Růst nerovnosti mezi bohatými a chudými je rovněž faktorem, který přispívá k problémům, přičemž výzkumy ukazují, že problematika elit a nerovnosti se taktéž objevuje na konci civilizací.

Důležité je, jak společnost na kolaps reaguje: historicky přežily ty společnosti, které byly schopné přijmout dlouhodobé plánování a změnit své základní hodnoty, jak ve své knize Kolaps (s podtitulem Proč společnosti zanikají a přežívají) vysvětluje polyhistor a držitel Pulitzerovy ceny Jared Diamond. Ten ve své studii pátrá po příčinách environmentálních kolapsů či naopak úspěšného přežití dávných i modernějších lidských civilizací. V Brozovićově výčtu tak nemohl chybět.

Brozović dále zmiňuje, že historické kolapsy byly většinou místní nebo regionální, ale dnešní doba je globální a extrémně komplexní. I z toho důvodu varuje, že je třeba rychle radikálně transformovat společnost. To zahrnuje reformy v politice a různých institucích, stejně jako ochranu výroby potravin a obecně přírodního světa, který podporuje život na Zemi.

Odborník se obává, že změny nepřicházejí dostatečně rychle a že je obtížné přesvědčit lidi o nutnosti těchto opatření – zejména v době panujících dezinformací.

Celkově Brozović zdůrazňuje, že budoucnost lidstva závisí na schopnosti společnosti reagovat na výzvy a přizpůsobit se novým podmínkám, což je klíčové pro přežití.

Domnívá se tedy Brozović po rozsáhlém průzkumu studií společenských kolapsů, že způsob, jakým lidstvo v současnosti žije, je udržitelný? „Ne, ne - rozhodně ne,“ odpověděl. Přesné datum onoho „zborcení“ civilizace ale pochopitelně neznáme.

Myšlenka, že lidstvo má osud ve vlastních rukou, není nová. Např. v polovině 20. století historik Arnold Toynbee, který studoval různé osudy 28 společností, prohlásil následující: „Civilizace umírají na sebevraždu, ne na vraždu.“