Článek
Málokdo ze současných dramatiků dokáže vládnout tak lehkým perem, a přitom dodat své hře tak důmyslnou stavbu jako právě brzký čtyřicátník Florian Zeller. Tyto atributy přitom nemizí ani tehdy, hraje-li se na závažnější téma, jak to na péči současné sendvičové generace o nemocné rodiče, postižené třeba Alzheimerem, dokazuje třeba skvělá tragikomedie Otec, kterou momentálně uvádí pražské Divadlo Rokoko v hlavní roli s fenomenálním Janem Vlasákem.
Pravda je svým tématem lehkonohá, jakkoli je právě nevěra partnera věcí, se kterou se člověk obvykle nevyrovnává zrovna lehce. I tady, podobně jako ve hře Otec, ale dokáže Zeller diváka pěkně vodit za nos, a ten si i zde začíná stále častěji klást otázku, co je vlastně skutečnost, a co fikce. Zellera lze bez přehánění označit za mystifikátora každodennosti. A právě v tomhle je jeho největší síla.
Stěžejní roli nevěrníka Michela, zamotávajícího se stále více do vlastních lží, svěřil poprvé hostující režisér Peter Chmela v Mladé Boleslavi Ivo Theimerovi. Matador mnoha bulvárních i klasických komedií hraje tenhle kus jako další žánrový text v řadě. Jenže to není úplně nejlepší taktika.
Jeho tři partneři a souputníci, zdůraznit je třeba Petra Prokeše jako Paula a především Lucii Matouškovou coby Laurence, pochopili, že téhle komedii stačí mnohem jemnější předivo, v němž není třeba expresivního přehrávání – a to ani za situace, kdy jste lapeni do pasti, z níž se zoufale snažíte vyplést.
Michelovi, přesvědčenému, že svou nevěru hravě udrží pod pokličkou, pokud doma udrží jazyk za zuby i jeho milenka trápená výčitkami, by určitě slušel kabát stoicky klidného machistického suveréna, z něhož bude postupně vysvlékán svými blízkými. O tuto dimenzi Theimer publikum připravil, když nechává svého proutníka zmítat se nejen v osidlech následků vlastních nepravdivých tvrzení, ale už od počátků ho podává s těkavou nejistotu, projevovanou příliš silovým herectvím.
To Prokeš či Matoušková si celý ten spletenec lží, pravd, polopravd a zamlčených skutečností dokážou vychutnat mnohem rozvážněji - s tichou, ale o to větší, až intelektuální převahou. A právě tenhle nadhled, o nějž je člověk zabředávající do vlastních lží postupně připravován, by slušel i postavě Michela, který by ve hře na kočku a myš nemusel být po celou dobu jen onou myší.
Scénář je i přes banální zápletku utkán každopádně natolik důmyslně – a to není řeč zdaleka jen o víceznačném závěru, že tohle představení publikum jednoduše baví. A kvarteto herců, které doplňuje nová členka souboru Lucie Končoková, bude z netradiční scény Agnieszky Páté - Oldak, úzkého, milostně narůžovělého podlouhlého mola mezi dvakrát dvěma dlouhými řadami diváků, jistě bavit přísedící při nadstandardním počtu repríz.
Bez komediálního třeštění, a přitom velmi zábavně hraje Theimerovu podváděnou manželku Laurence Lucie Matoušková.