Článek
Kvality textu hollywoodského filmového hitmakera anglického původu Williama Nicholsona prověřila před 15 lety oceňovaná inscenace režiséra Michala Dočekala s I. Janžurovou, F. Němcem a S. Rašilovem. Ač se tu dvě a půl hodiny řeší staticky stejná situace, jsou to především bravurní dialogy nešustící papírem, jež dokážou udržet divákovu pozornost nad tím, jak rozdílně vnímají manželské soužití obě pohlaví.
Alice K. Frydecká je energickou strážkyní rodinného krbu, která má od soužití rodiny jasná očekávání a potřebuje být ujišťována, že jak manžel, tak donedávna i dnes již dospělý syn její cestu nejen ctí a následuje, ale ještě si jí i láskyplně užívá. Edward D. Sitka před tou idylou utíká k historickým knížkám a křížovkám a každou chvíli to schytá za to, že nedokáže být ženě ani hýčkající oporou, ani mužnou opozicí. Trpělivě snáší ženiny výpady, dokud se po vzoru obdivovaných napoleonských vojsk nerozhodne k nečekanému ústupu, který dosavadní životní lajnování jeho manželky promění v hromadu trosek.
Záživné a životní zkušeností nabité dialogy tu excelentně interpretuje především představitelka jediné ženské role. Karolina Frydecká dostala od divadla skvostný dárek k blížícím se šedesátinám, který ve zkušebně úhledně přebalila a obdivuhodným způsobem předala dál divákům. Její intonační i pohybové pojetí role je hravě vynalézavé, a přitom si tu herečka na nic nehraje. Ukázněně si zakazuje nadbíhat divákům tam, kde by řemeslný akcent byl sto vyloudit jepičí záchvěvy jejich okamžité náklonnosti. Její Alici věříte každé slovo i gesto, snad jen s výjimkou vstupu do druhé poloviny představení, kdy její výkon poněkud zkarikuje až příliš nadsazený kostým (výprava Agnieszka Pátá – Oldak). Po Zlomatce a Šošaně z Mikve je tu další životní role – Alice ty předchozí dost možná ještě překoná.
Letitý zlínský bard Dušan Sitek, jenž v posledním desetiletí zkouší své divadelní štěstí v Praze, patří k těm vzácným hercům, kteří s minimem výrazových prostředků dosahují silného emočního vyzařování svých postav. Jako Edward ale ještě musí získat jistotu v rutinním ovládnutí textu, aby z něj vycházela ona tichá síla podobná té, jaká sálá třeba z postavy Romana Teprta ve hře Teď mě zabij – ostatně právě Teprt měl být podle původního záměru protihráčem Frydecké v tomto kusu. Silnější je Sitek zatím v dialozích se synem (Petr Prokeš), zatímco v duelech s Frydeckou hraje druhé housle.
Na ústupu je dost možná nejlepší boleslavskou inscenací od premiéry Teď mě zabij před více než dvěma lety: bez nadbytečných formálních exhibicí, režijně plně soustředěná na herce, pokorně věřící v jejich sílu i kvalitu dobře vybraného textu.