Článek
Karle, co vás přivedlo do Teplic a jaké tu máte plány?
Přivedla mne sem práce. Již delší dobu se pohybuji v salesiánském prostředí a když se naskytla pracovní příležitost zde, v Teplicích, rozhodl jsem se to zkusit. Plány? Jak zaznělo od Woodyho Allena: „Pokud chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech.“ Proto si říkám, že budu dělat, co je podle mého svědomí nejlepší, a budu to dělat poctivě, nebudu nějak moc plánovat…
Jste na pozici pracovníka v sociálních službách. Co to konkrétně znamená – jaké pracovní povinnosti máte a co děláte pro klienty ve středisku? Jak vypadá váš pracovní den nebo týden?
Tím, že jsem vpadnul do prázdninového režimu, stále zjišťuji, co a jak. Budu se pohybovat v herně a zapojím se do kroužků. K tomu náleží i patřičná administrativní činnost. Budu také řešit stipendia pro naše klienty.
Jaké máte koníčky? Čemu se věnujete ve volném čase?
Mám rád sport a knihy. Rád si zahraji fotbal a florbal.
Děkuji za rozhovor a teď dám prostor Natálce Eliášové, aby popsala víkendovou akci s vámi:
V pátek odpoledne jsme vyrazili se spacáky a trochou oblečení k vlaku. Tam jsme si s Karlem zahráli hru „Černé historky“. Četl nám začátky vět a my hádali příčinu, proč se to, o čem se v nich mluvilo, stalo. Někdy to bylo těžší, jindy lehčí, ale zvládli jsme to a pobavili se. Pak jsme si povídali o povinnostech, které nás o víkendu čekaly. Rozdělili jsme je na mužské a ženské práce.
Po přestupu do druhého vlaku nás čekalo překvapení. Karel nás seznámil s tím, jak bude společný víkend probíhat a zároveň jsme se domluvili, že si prohodíme role. Kluci byli holky a holky byly kluci. Jeli jsme dokonce kousek cesty přes Německo, klukům jsme ve vlaku my holky říkaly slečinky. Trošku jsme si všichni dělali starosti, jak první víkendovka s novým vedoucím dopadne. To je taková ta chvíle, kdy si říkáte: „Pomoc, já chci domů“. Ale když chvíli počkáte, zjistíte, že je vám fajn.
Po příjezdu si slečinky (kluci) zvykaly na svou roli a ukuchtily všem večeři. Chlapci (holky) prostřeli stůl, přinesli vodu ze studánky, která vypadala jako malá psí bouda na kraji lesa. Večer jsme zakončili válečným filmem, o kterém jsme si povídali až ráno, protože někteří z nás při něm usnuli a chtěli vědět, jak Zrození hrdiny dopadlo.
Snídani připravili chlapci (holky) slečinkám (klukům). Na výlet, jsme jeli autobusem do Lobendavy. Na cestě zpět jsme prošli křížovou cestu na Anenském vrchu, s Getsemanskou zahradou a křižním hrobem. Další cestu lesem jsme si prošli dvakrát, protože Tomáš skoro nechal botu v bahně, tak jsme museli jinudy. Mokří, ale s úsměvem na tváři jsme dorazili do chajdy, chlapci nanosili vodu, slečinky připravily k večeři polévku a čaj a usínali jsme u „Deníku malého poseroutky“.
Ráno se své role kuchařek opět výborně zhostily slečinky, protože k běžným chlebům byly i palačinky s marmeládou a čokoládou. Než slečinky umyly nádobí, chlapci uklidili chatu a vyrazili jsme společně na cestu domů.