Hlavní obsah

Verneovu Cestu kolem světa přenesl Ondřej Havelka na jeviště v hudebních a tanečních ilustracích

Novinky, Jiří Senohrábek

Románový text Julese Verna Cesta kolem světa za 80 dní autoři jeho úpravy, Martin Vačkář a Ondřej Havelka, spíš ilustrují, než vyprávějí. Z košatých slov knižní předlohy toho na jeviště divadla v Mladé Boleslavi mnoho neprošlo. Přesto je populární autor někde v koutku stále přítomen a s ním i svět, který ve zkratce zobrazil.

Foto: Martina Venigerová

Ding ding ding po kolejích... V Havelkově a Vačkářově úpravě Verneovy Cesty kolem světa za 80 dní se scházejí hraví hudebníci a zpívající herci.

Článek

Verne nenapsal žádný dramatický veletext, jen dobře vystavěný dobrodružný cestopis. A tak není nutné držet se slov, stačí, když dramatizátoři zůstanou v žánru. Počínaje premiérou 12. dubna přenášejí Havelka s Vačkářem hutný cestopisný text ze slov do žánrově souznících ilustrací.

Nosná je přitom nejen vizuální rovina, založená na zadní filmové projekci: Jak se dá u excelentního hudebníka milujícího humor očekávat, Havelka v tomhle putování napříč světem přehrává na scéně především ilustrace zvukové. Mají podobu hudebně tanečních čísel, řetězících úmyslně použitá etnická klišé do žánru nápadité komediální revue.

Režisér proslulý láskou k věkem ohraným melodiím jim ve spolupráci s kapelníkem Jakubem Šafrem nejednou propůjčuje dosud neslýchaná aranžmá: Píseň cupitající gejšy ostře rytmizují její dřeváky. Vrcholem úsměvné drzosti je, když Dvořákovu Novosvětskou nechává Havelka v americké prérii halekat Indiány. Řetězí se tu jeden katalogový kýč za druhým, ale protože se většina z nich zlehčuje v originálních, jednoduchých, a přitom nikoli primitivních gagech, funguje jejich sled jako znamenité veseloherní soukolí.

Scéna Kamila Bělohlávka poskytuje havelkovské imaginaci živnou půdu pro rychlou změnu dějišť a hlavně pro rozvíjení nepřeberného spektra hravých nápadů. Má podobu točny se dvěma žentourovými rameny opatřenými žebříkem, schodištěm a horními plošinami a doplňuje ji zmíněná zadní projekce. Je na ní tak akorát místa pro orchestr, který, když je třeba, odkládá nástroje a zapojuje se do hry.

Evropské zastávky na cestě kolem světa se představují ve svižně zkratkovité bázi povrchních národních symbolů: v pařížském Moulin Rouge sklouznou kankánové tanečnice ve skvěle secvičeném čísle k zábavné grotesce s předstíraným neumem, v Boleslavi se pije pivo a dojde na úžasný švejkovský vtip o dvouocasém lvu v místním městském znaku, v italských Benátkách si divadelní večer při tamním karnevalu vybírá po zbytečně vleklé expozici druhou a poslední slabší chvilku. Pak se ale hlavní hrdinové odpoutají od Evropy a následuje celá kaskáda těch nejsilnějších momentů.

Mezi aktéry prokazuje Radim Madeja, a to zdaleka nejen stepem, svůj pohybový talent a muzikálnost, Eva Reiterová svým tělesným švihem a kníry přelstí co chvíli věk i shůry přidělené pohlaví. Ale hlavní hvězdou večera je Rozálie Havelková, která postupně vystřihuje mladé svůdkyně z různých koutů světa. Její pohybové a hudební vlohy jsou nevídané. V takto disponovaném týmu překvapivě zatím zaniká Martin Zbrožek v ústřední postavě Philea Fogga. Jde ale patrně o následek manka zkoušení vzešlého ze zdravotních indispozic a Zbrožek jistě ještě získá hráčskou jistotu během repríz.

Co na tom, že Havelka tak trochu vykrádá své dvě starší boleslavské inscenace, když jde o pouhý zlomek všech zakomponovaných nápadů. Berme těch pár opakování jako Havelkův boleslavský podpis. Pod něčím, co se přes drobná klopýtání v celku víc než povedlo.

Výběr článků

Načítám