Článek
Věra Špinarová (1951 - 2017), která se narodila v Pohořelicích a která se celý život hlásila k Ostravě, kam se přestěhovala coby malá s rodiči, se během let objevila také v několika muzikálech. Avšak její první rolí na divadelním jevišti byla postava černé zpěvačky v inscenaci hry Johna Jamese Osbornea Komik, kterou uvedlo na jevišti Divadla Jiřího Myrona Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě v roce 1997. Režii inscenace měl Juraj Deák.
”Za těch dvacet let, které od premiéry uplynuly, už si člověk pamatuje jen útržky,” vzpomíná na inscenaci Komik a na jednu z jeho protagonistek dramaturg Marek Pivovar.
„Tady jich několik je: v titulní roli exceloval Vladimír Čapka, starého komika hrál neméně úžasně Jan Filip. Zazněla tam i moudrá sentence, na kterou by měli pamatovat všichni umělci, a vlastně nejen umělci, ale i adepti mnoha jiných oborů: „Buď na lidi hodnej, když jdeš nahoru, mohl bys je potkat, až se budeš zase vracet…“
I ostatní herci v tom byli výborní a režisér Juraj Deák odvedl moc dobrou práci. Někteří diváci ovšem chodili na reprízy opakovaně především kvůli Věře Špinarové. Do inscenace ji přivedl jazzman Boris Urbánek, jenž taky napsal skvělou hudbu. Pokud si dobře vzpomínám, vracela se pomalu zase „nahoru“ po zdravotních problémech – a hodná byla na nás všechny, v divadle se jí evidentně zalíbilo. Pamatuju si ji z kuřárny vedle jeviště, kde se v pauzách mezi zkoušením trumfovala s herci ve vyprávění historek.
Ona byla neskutečný živel, herci se nenechali zahanbit, bývalo hodně veselo, výbuchy smíchu se nesly přes dvůr Divadla Jiřího Myrona a kolem vrátnice až na ulici. A v té inscenaci pak zpívala tak, že nám všem po zádech běhal mráz - "Ach můj pane, ať kamkoli pohřbí moje tělo, vždyť duše má jde k tobě blíž..." Do zákulisí chodili ve velkém poslouchat i lidé z divadla, garderobiérky, vlásenkářky, technici, uvaděčky a mnozí další, namačkali se vždycky kolem pultíku inspicientky Soni Francové, která to trpělivě snášela, i když je mohla všechny vyhnat, a vlhly jim oči pod tíhou toho neuvěřitelného hlasu.
V klubu po jednom představení zpívala u klavíru a jeden divadelní kritik, už notně posílen vínem, na ni znovu a znovu volal: „Hoď tam Tenkrát na západě!“ Nechtěla, protože byla nachlazená a nebyla si jistá, že ty výšky odvede čistě. Ale taky ho nechtěla zklamat, takže si to transponovala a začala o něco níž. A bylo to vlastně úplně jedno – i tak to byl zážitek, na který přítomní nikdy nezapomenou.”