Článek
Na Velký pátek byla výzdoba kostela chudá, bez květin a svící na oltáři. Písně se zpívaly bez doprovodu varhan a zvony mlčely. Hlas zvonů nahrazovaly řehtačky různých tvarů a velikostí. Řehtačky označovaly poledne a ranní i večerní klekání. Chodilo se s velkým hlukem po vesnici, na mnoha místech děti s řehtačkami honily Jidáše.
Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého kříže. Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnila až doba protireformace, kdy se zvýraznil význam oslav Velkého pátku jako dne, kdy je třeba myslet na spásu.
Zejména jezuité se zasadili o rozvinutí forem, jimiž bylo věřícím umožněno konat další pobožnosti. Právě oni zavedli “Boží hrob". Zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod oltářem sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava Božího hrobu již byla provedena v 80. letech 16. století v Praze, předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku. V 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně.
Lidové tradice našich předků
Velký pátek je jedním ze dnů přísného půstu. Na Velký pátek běžel každý ještě před východem slunce k potoku, aby se v něm umyl, to vše kvůli údajné ochraně před nemocemi. Někteří odvážlivci se ve vodě i potápěli. Mladíci se pokoušeli vytáhnout ze dna v ústech oblázek, který pak hodili levou rukou za hlavu, což chránilo proti bolestem zubů.
Hojně rozšířený zvyk, zvláště v krajích s rozvinutou plátenickou výrobou, bylo předení „pašijových nití". Kdo měl na šatu alespoň několik stehů ušitých těmito „čarovnými" nitěmi, byl uchráněn před uhranutím a bleskem.
Řada pověr byla spojena s vírou v čarodějnice a hledání ochrany před uhranutím. Na Velký pátek se nemělo nic půjčovat z domácnosti, protože půjčená věc mohla být očarovaná. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu. Nesmělo se prát prádlo, protože se věřilo, že by se prádlo namáčelo místo do vody do Kristovy krve.
Na Velký pátek se země otevírá a vydává poklady
S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady.
Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů. Poklad prý označovalo světýlko, zářící kapradí, případně otvor ve skále, ze kterého vycházela zvláštní záře. Podle pověsti se na Velký pátek otevírá na několik hodin i památná hora Blaník.
Pranostiky našich moudrých babiček napoví:
Déšť na Velký pátek, rozmnožuje statek.
Velký pátek deštivý, dělá rok příznivý.
Na Velký pátek se nemá hýbat zemí neb ona kvílí Spasitele.
Od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty se nesmí orat či jinak s půdou zacházet, protože v ten čas v zemi odpočívá Kristus Pán, a kdo by půdou hýbal, tomu se na poli neurodí.
Když na Velký pátek hřmí, na poli se urodí.
Zdroj: Církevní rok a lidové obyčeje (Vlastimil Vondruška), Velký pranostikon (Zdeněk Vašků) a knižní archiv České tradice
