Hlavní obsah

Ve vesnicích kolem kanálů řeky Nil se zastavil čas

Novinky, Petr Hejna

Většina turistů tráví v Egyptě čas buď u fascinujícího podmořského světa Rudého moře, nebo mírně adrenalinovým cestováním po jedinečných starověkých památkách. Nicméně i opomíjení vnitrozemí skýtá zážitky a zejména barvitou pastvu pro oči.

Foto: Petr Hejna

z okénka automobilu kol kanálů

Článek

Životadárná řeka Nil se svými více 6671 kilometry toku řadí na pomyslnou stříbrnou pozici světového klání, tedy je vedena coby druhá nejdelší řeka naší planety. I tak se vedou diskuse o tom, zda prvenství Amazonky je vskutku nezpochybnitelné, a to jak nejasností, odkud vlastně řečiště měřit, stejně jako díky proměnlivému posunu koryta v nížinách a tím se měnící délce veletoků.

Kanály a jednoduché zadržovací nádrže zde byly budovány již ve starověku, kromě závlahy polí sloužily i jako dopravní tepny. Dodnes zemědělci místy používají vodní kolo na zvířecí pohon (sákíja) a vahadlo poháněné člověkem (šadúf). Kanály lemují drobná políčka a malé vísky, stíněné palmami.

Podaří-li se vám, jako se náhodně poštěstilo mně, cestovat tímto krajem v době sklizně cukrovky (nikoliv řepy, k jejímuž vytažení podle jisté pohádky je zapotřebí přemnoha zviřátek, ale vysokostvolé cukrové třtiny), pak užasnete, na kolik oslích jedinců zde narazíte.

Ať již to jsou oslíci všech barev zapřažení v povozu, tak po práci odpočívající, či vezoucí na hřbetě svého pána sedícího na trsu třtiny při cestě z práce na poli. Kolorit pochopitelně umocňují arabské hábity domorodých obyvatel, ať již při práci nebo při zahálce u vodní dýmky, stejně jako toto podtrhnou mnohdy se rozpadávající příbytky splácané s hlíny a pokryté suchými palmovými a třtinovými listy.

Nebýt občasných bizarních motorových vozidel i sériových modelů automobilů, jejichž technický stav potvrzují co chvíli otevřené kapoty a v motoru se hrabající amatérští mechanici, pohled z okénka automobilu cestou za památkami naskýtá obraz časů málem biblických, kdy Svatá rodina na oslíku prchala do země Egyptské před řáděním krutého Herodese.

Pokud někdy jsem mohl mít pocit naplnění buddhisty často proklamovaného rčení „cesta je cíl“, pak toto drkotavé poskakování po nesčetných zpomalovačích u křižovatek mezi plynulou jízdou po desítkách, v lepším případě stovkách metrů rovné silnice, mi tento pocit opravdu poskytlo.

Snad něco napoví sestřih záznamu některých momentů, pořízených z okénka mini, či spíše mikrobusu - nejlepší situace se naskýtaly pochopitelně zejména po obou stranách u hojných odboček k mostíkům přes kanály, kde udržet alespoň trochu kameru byl vzhledem k náročnému terénu nadlidský úkol, s pomocí tajně vzývaných egyptských bohů se snad alespoň něco zadařilo.

Těchto 30 km jel zkušený místní řidič takřka dvě hodiny, skutečným cílem pak byla prohlídka Karnaku, Údolí králů a chrámu Džeser-Džeseru (pod odkazy reportáže a video z dané lokality).

Rozhodně bych výlet  z přímořských letovisek k historickým pamětihodnostem na Nilu s cestovní kanceláří důrazně nedoporučoval osobám s nemocemi páteře, zmíněné natřásání je opravdu jen pro jedince, netrpící neduhy, vyžadujícími klidný transport (veškeré místní CK používají stejný typ vozu Toyota Hilace, kde pérování asi jaksi nebylo plně v plánu). Variantou je komfortnější cestování pronajatým automobilem (jen pro velmi zkušené!), či obdobně nákladnější využití taxislužby.

Výběr článků

Načítám