Článek
Poté, co Lída Baarová (1914 - 2000) v roce 1948 emigrovala z Československa, natočila ještě pěknou řádku filmů v Itálii a ve Španělsku. Do Itálie přijela na začátku 50. let, kde už deset let předtím hrála v několika filmech a kde natočila dalších šest filmů. Měla v nich hlavní nebo střední role, nejvýznamnějším filmem zůstává patrně snímek Darmošlapové (1953), do něhož ji obsadil Federico Fellini.
Potom, téměř až do konce 50. let, točila ve Španělsku, kde mohla uplatnit své fenomenální jazykové schopnosti. Už předtím točila v němčině a italštině, což prohloubila o španělštinu.
Svou španělskou éru zmiňuje i ve svých memoárech Života sladké hořkosti: „Bojím se ale, že řeknou našim divákům málo, protože ty filmy ani neviděli, ani neuvidí. Některé však byly docela slušné. Ve snímku Mestizza, La (Míšenka) jsem hrála hlavní úlohu. V Miedo (Strach) jsem dostala roli manželky, která bojuje o život a existenci manžela, jenž propadl narkotikům. Battalón de las sombras. El (Batalión stínu) ukazoval, jak ve Španělsku jsou ženy jen stíny svých manželů, jediným jejich povyražením je nedělní návštěva cukrárny, aby zase o něco ztloustly. Partnerem mi byl Albert Lieben, který přijel z Londýna. Ve filmech Todos somos necessaris (Všichni jsme potřební) a Rapsodia de sangre (Rapsódie krve) jsem se po letech sešla s Rolfem Wankou... Ta Rapsódie, s níž jsem se vlastně rozloučila s filmovou kariérou, byla zajímavá, týkala se událostí v Budapešti v roce 1956, kdy se lidé zvedli proti diktatuře strany, řízené z Moskvy, a jak podlehli pak sovětskému zákroku. Měla jsem zajímavou roli ženy sovětského konzula, která sympatizuje se vzbouřenci, nakonec mě zastřelili moji krajané, sovětští vojáci, které Chruščov poslal pokořit maďarské povstání.”
V 60. letech se jí podařilo v Německu uplatnit v divadelním světě, kde vytvořila celou plejádu charakterních postav. Navázala tak na svou kratší divadelní éru z počátku 40. let, kdy hostovala na pardubické scéně nebo v pražském Národním divadle. V německém teritoriu se jí neskutečně dařilo, hrála v Berlíně, Düssseldorfu, Bad Godesbergu, Heidelbergu nebo Grazu. Stala se respektovanou divadelní herečkou.
Během dvanácti let nastudovala třináct postav, z nichž mnohé byla hlavní, o čem svědčí inscenace Morálka paní Dulské nebo Věc Makropulos. Začátkem 70. let spolupracovala i s kultovním režisérem Rainerem Wernerem Fassbinderem (1945 - 1982), který s ní nastudoval úspěšnou inscenaci Hořké slzy Petry von Kantové, s níž absolvovala rozsáhlé turné po mnoha německých, rakouských a švýcarských městech.
Na jevišti se Lída Baarová naposledy představila v inscenaci Svědkyně obžaloby, kde měla roli, kterou ve filmové adaptaci hry ztvárnila Marlene Dietrich. Potom pověsila herectví na hřebík a žila v rakouském Salcburku, kde se utápěla ve vzpomínkách i alkoholu. Zemřela jako vdova po rakouském lékaři Kurtu Lundwallovi v roce 2000.
Její netuctový osud připomene letos v kinech jednak celovečerní dokument Zkáza krásou, který natočila Helena Třeštíková, jednak výpravný hraný snímek Lída Baarová, pod nímž je podepsán Filip Renč.