Článek
Josef Karlík je neodmyslitelně spjat s velkou érou „Mahenky“ šedesátých let obdobně jako z hereček jedinečná Vlasta Fialová. Sluší se připomenout několik jmen, která vytvářela duch tohoto období významného v dějinách českého divadla - Miloš Hynšt, umělecký šéf, dramaturg Bořivoj Srba, režisér Evžen Sokolovský a další. Z režisérů Alois Hajda, Miloš Hynšt, Rudolf Jurda, Zdeněk Kaloč. V roce 1961 zahájil Karlík pedagogické působení na DIFA JAMU v oboru herectví. „Normalizace“ se divadlu nevyhnula, Karlík dál vyučovat nemohl.
Za všech období jeho herecké dráhy se objevily příležitosti k velkým, jím osobitě ztvárněným rolím. Že je herecké „řemeslo“ někdy tvrdým chlebíčkem k překousnutí, vystihují jeho slova z rozhovoru s teatroložkou Eugenií Dufkovou.
„Herec dostane roli přidělenou, nemůže do fáze „co hrát“ zasáhnout... Divadlo je vojna a herci jsou jen obyčejní vojáci. Opravdu jsem v životě hrál mnoho rolí, které postrádaly lidské rozměry a byly jen věšáky na ideje.“
Ti, co Karlíka znali, hovoří o jeho přemýšlivosti, kritičnosti, stejně však sebekritičnosti. Do rolí vkládal vždy cele svůj temperament a um. Diváci ho měli rádi.
Byl výraznou hereckou osobnosti českého divadla, věrnost zachoval domovské scéně. Thálii za celoživotní mistrovství obdržel in memoriam (2009). Širokou oblibu získal rolí svérázného dědečka v komedii Marie Poledňákové Jak dostat tatínka do polepšovny (1978) a působivým ztvárněním postavy otce hlavního hrdiny v seriálu Sanitka (1984). Hodně spolupracoval s brněnskou televizí a rozhlasem.
K pedagogické práci se mohl vrátit v roce 1990, profesorem byl jmenován pět let poté. Uznávaným pedagogem zůstal i po ukončení hereckého angažmá. Je autorem knihy Cesta k herectví, původně vysokoškolských skript, kde shrnul své zkušenosti, názory na vedení mladých adeptů herectví, úvahy o divadle a herectví.
Knížka V hlavní roli Josef Karlík vyšla před Vánocemi a Novým rokem 2020. Není samozřejmě prvním textem o něm. V podtitulu uvádí: „Vážně i nevážně o významném českém herci a pedagogovi při příležitosti 10. výročí jeho odchodu do hereckého nebe“. Často s vtipem i s úsměvem, vždy s obdivem a úctou. Čtenáři se nabízí leporelo vzpomínek z různých úhlů a pohledů těch, kteří ho znali, provázeli ho či setkávali se s ním za putování životem. Mozaika pestrá a čtivá. Příspěvky od desítek přátel, kolegů, herců, divadelníků, umělců, žáků…
Autorem povolaným je Lubomír Petřík, novinář, původně herec. Karlíka osobně znal, byl s ním v dlouholetém kontaktu. Nejvíc času vzal sběr příspěvků, pak vlastní autorská, redakční a editorská práce. „Zvláštní poděkování si zaslouží pan profesor Alois Hajda, bez něhož by tato kniha nikdy nevznikla,“ píše v závěru Petřík. Knížka je tak i poctou jedné z osobností Mahenovy činohry šedesátých let. Když se režisér počátkem osmdesátých let na brněnskou scénu mohl vrátit, vytvořil ještě řadu dalších významných inscenací.
