Článek
Zatímco první české uvedení v Divadle v Dlouhé předepsalo třem aktérům hry role obchodních cestujících, kteří se v době zaměřené jednostranně na zisk snaží zpeněžit i Shakespeara, tedy jakési rodinné stříbro celé civilizace, boleslavský inscenační tým jako první v Česku angažuje ženské herce.
A především se originálně pouští do oblíbeného divadla na divadle a dává mu podobu, jaká se jen tak nevidí: Tím, kdo tu zkratkou až brutální vtipně znásilňuje Shakespeara, je trojice technických zaměstnanců divadla, kteří musí zachránit situaci, při níž je divadlo nedopatřením plné diváků v čase, kdy tu chybí herci.
Tohle stále smělejší řádění zpočátku zaskočené uvaděčky, technika a uklízečky diváky baví. Také proto, že si jeviště střílí i z někoho jiného než jen z vkusu a tužeb diváků samých. Jestlipak si ale umělečtí implementátoři téhle jistě zajímavé inovace předem uvědomili, jaký klín tím doma vsadí mezi umělce a přirozeně konzervativnější spolupracovníky, jež jim s malou schopností sebeironie kryjí záda?
Publikum je nicméně od prvního okamžiku magnetizováno humorem. Není to humor samoúčelný. Pod pláštíkem tajtrlíkování se tu řeší samotné poslání divadla a umění jako takového. Veřejnému zostuzení očistným smíchem je tu vystavěn nejen entertainment, ochotný ubavit diváka k smrti, ale i pseudointelektualismus jako opačný extrém.
První třetina, přesněji první dvě pětiny, působí tak svěže a lehce! Ona lehkost přitom vyvěrá evidentně z těžkého drilu a vymazlenosti do posledního gesta. Je tu cítit jak chytrý a věru detailní trenérský dohled hradecké režisérky Terezy Karpianus, tak i bohaté, jasně čitelné osobní autorské vklady všech tří zúčastněných herců, jež vytahují na jeviště kromě svých skutečných jmen také smyšlené, ale ještě častěji reálné přezdívky a záliby.
Nejen jednotlivé uzavřené celky, ale i jejich ucelené části zvlášť jsou pečlivě vypointované. Nutné oslí můstky mezi nimi působí velmi přirozeně. Každá aktualizace, která napasuje text vzniklý v Americe na poměry programové jalovosti českých televizí, si zaslouží zvláštní uznání. A výprava Petra B. Nováka hercům mnohé ulehčuje.
Při eintopfu složeném ze všech 16 Shakespearových komedií to na jevišti poprvé zaškobrtne. A následně, zvlášť po pauze, jakoby už na další invenční oživování textové předlohy nezbyl při zkoušení čas. Herci stále méně nastavují zrcadlo publiku, až se po přestávce takřka úplně ztratí ve své hře na divadlo a uzavírají se v jejím světě.
Dosazené divadlo na divadle poté, co spíše umocňovalo, než rozmělňovalo hlavní smysl hry, najednou vzdaluje inscenaci od jejího poslání. V poslední třetině už je víc skutečného, nechtěného pitvoření než úmyslně přepjatého předstírání, z něhož teprve vyrůstá síla parodie, která je žánrovou podstatou tohoto shakespearovského večera. Inscenace se skvělými výkony Karolíny Frydecké, Aleše Petráše a Aleny Bazalové zkrátka nasadila na počátku laťku do výšin, kde se ji nepodaří udržet do konce.