Článek
Na přelomu února a března prořídly řady studentů v lavicích střední SŠ – PVC v Dobrušce. Někteří se totiž opět vydali společně se svým učitelem a jedním průvodcem směr Ukrajina, kde už přesně před rokem byli. Tentokrát měli v plánu navštívit úplně jiná místa a města - a hlavně Černobyl, místo spojené z jednou z největších evropských katastrof.
A tak 14 mladých lidí s učitelem Milanem Sotonou a jedním průvodcem vyrazilo z Pardubic vlakem směr Košice a Čierna nad Tisou a pak dál k ukrajinským hranicím. A za nimi už byla ta vytoužená země plná překvapení a nečekaných zážitků.
„Těšil jsem se na cestu vlakem. Ta z Pardubic do Čierne nad Tisou probíhala velmi příjemně a rychle. Vlak byl uklizený a pohodlný, postele čistě povlečené - a dokonce v každém kupé, které bylo pro šest lidí, nápoje v ceně jízdenky. Horší už to bylo po přestupu do ukrajinských vlaků. Tady se čas tak trochu zastavil,” svěřil se Jan Grufik, jeden ze čtrnácti účastníků zájezdu.
Tak začal týden, který všem přinesl spoustu příjemných, ale i překvapivých okamžiků a chvilek. Už zážitkem byla jiná kultura a jiná historie spojená s velkým množstvím opravených pravoslavných kostelů zářících do dálky zlatem svých kopulí.
„Když jsme šli na jídlo do restaurace, tak jsem si objednal úplně běžné pečené maso se sýrem a s bramborovou kaší. A oni mi ho přinesli na dřevěném táce v dřevěné misce a jedl jsem ho dřevěnou lžící. Prostě bomba,“ pokračoval Honza.
„Ale proč jsem vlastně zase letos jel, když už jsem byl vloni a viděl Kyjev i Užhorod? Tím lákadlem pro mě byl Černobyl. Hodně jsem o výbuchu jaderné elektrárny a následném zamoření celého okolí slyšel, tak jsem se chtěl přesvědčit, jestli to tak opravdu bylo. Prohlídka začínala napínavě. Už před vstupem do oblasti jsme každý dostali osobní dozimetr, který neustále pípal, což bylo důkazem, že tam ještě je radiace. Naštěstí nebyla zdraví škodlivá. A pak to přišlo! Pripjať, město duchů! Město, ve kterém do toho osudného 26. dubna 1986 žilo téměř 50 000 lidí a které obývali lidé, co pracovali v černobylské jaderné elektrárně. Dnes je toto město bez života, všude tak ticho a nic. Nic, které nerušilo opravdu nic. Jenom vítr, pípání dozimetru a krásná malebná zimní atmosféra. Člověk by ani nevěřil, že tu už tak dlouho nikdo nežije. To se nedá popsat, to se musí zažít. Prostě zkáza… absolutní zkáza,“ už jen velmi vážně doplnil student Honza Grufik ze Střední školy – Podorlické vzdělávací centrum z Dobrušky.
I takové tedy byly zážitky malé skupinky studentů z malé střední školy z cesty na Ukrajinu...
