Článek
Divné místo
Mezi hradními zdmi moc lidí nepotkáte, zřícenina se většinou míjí bez povšimnutí. Stojí za to přibrzdit, nechat auto u kostela a po pár desítkách strmých schodů se dostat hradní branou do rozvaliny.
Ruiny zarůstají, jezírko, u něhož seděli ve filmu trempíci, je i přes občasné čistění stále více skryto v kopřivách a náletových křoviscích. K hradnímu paláci je to pár kroků a ten výhled od zdí vás okouzlí. Doupovské vrchy po pravoboku, krajina, která zůstala po odsunu Němců vysídlena a kde se dodnes ve vojenském újezdě Hradiště pořádají cvičení.
Tím, že se jedná o uzavřený prostor, jen částečně zpřístupněný, se zde zachovala celkem nezdevastovaná příroda. Vojáci to tu zničili hned po válce, jestli budete mít čas, podívejte se v kapli, která stojí přes silnici pod hradem, na výstavu fotek o zaniklém Doupovsku.
Bylo tu, není tu…, jedna z muzikálových písniček, platí i o vysídlené krajině. Hradní kopec je ale prý nabitý pozitivní energií, citliví jedinci to tu velmi vnímají, některým lidem je tu naopak „divně“.
Andělům shořel dům
Hrad zbudovali těsně před husitskými válkami, tehdy se jmenoval německy Engelsburg (zřejmě je ale mnohem starší, z dob pánů z Oseka, kteří vlastnili nedaleký Bečov, písemně to ale doloženo není). Roku 1402 je o něm prvá zmínka.
Poté se vystřídala jako na většině hradů řada majitelů. V roce 1468 hrad dobylo královské vojsko. Znovu se majitelé střídali, držel ho i Mikuláš Hasištejnský z Lobkovic, nakonec skončil jako konfiskační pobělohorský majetek a byl prodán Černínovi z Chudenic.
Přežil i řádění Švédů za třicetileté války, ale roku 1718 zachvátil městečko požár, který se přenesl i na hrad. Od té doby pustl. Místní andělé tím přišli o obydlí.
Hrdina, nebo darebák?
Olbrachtův baladický příběh o Nikolovi, Eržice a chlapcích z Koločavy, opravdová balada z lesů a chudých vesnic, se vešla mezi zdi ruiny. Tady se odehrává film, který patří do podkarpatské dědiny, chudé, kde jediným potěšením je koupě kořaličky od Žida, židovský prvek je tu velmi výrazný.
Kolčava byla součástí Haliče, kde se láska bere, jaká je. Tady honili žandáři Nikolu, tady jim unikal, tady je střílel, než dostali oni jeho. Alespoň to tak hrdinně tvrdili, Nikolu zabili sekyrou jeho kumpáni. Peníze, nic jiného za tím nebylo.
Nikolův hrob je jen malý kopeček, nikdo se o něho léta nestaral, nebýt spisovatele Ivana Olbrachta, který z něho udělal literární postavu.
Nikola ale byl asi darebák, i když ve filmu vše vyznívá velmi romanticky, podpořeno řadou krásných písní. Ani tak nehoří svíčka farářovi, jako se bělají mojí milé nohy...
Hru napsali Milan Uhde a Miloš Štědroň.
Zříceninu hyzdí kovová konstrukce přenosové stanice a blikající světlo majáku. Nedaleko je karlovarské letiště. Přistávají tu letadla z Východu. Možná letěla přes Kolčavu.
Film byl první filmovou příležitostí Miroslava Donutila, Eržiku hrála Iva Bittová, kytary nahradily pušky, místo koní hrály klády.
