Hlavní obsah

Torza kaplí, boží muka, kaple a kapličky krášlí cesty na Prachaticku

Novinky, Petr Hejna

K malebnosti kraje zemí českých i moravských přispívají v krajině rozseté drobné sakrální památky, dříve sloužící k prostému pomodlení robotníků cestou na pole, dnes mnohdy ve stínu lípy skýtající příjemné místo k odpočinku znaveného turisty, či inspiraci pro krajinnou tvorbu malíře nebo fotografa.

Foto: Petr Hejna

torzo kaple u Koryta

Článek

Jen cestou po lesní silnice z Ktiše do Zbytin je po obou stranách k vidění spousta kamenných nebo zděných kapliček, lemujících ve stínu starých stromů tuto trasu.

Jako cíl výletu často bývá torzo drobné kaple u osady Koryto poblíž Zbytin. Nejstarší písemná zmínka z roku 1393 uvádí místo jako Hunczurisch, pojmenování Koryto potvrzuje až rok 1395. Počet obyvatel zde nebýval převelký - roku 1600 patnáct, roku 1870 necelé dvě stovky, dvě stě a deset pak vrcholného roku 1890. Dnes je osada z velké části užívána chalupáři, stálou populaci představují především obyvatelé a pracovníci tamního dětského domova.

Vyjmenovat a dokládat zde všechna místa v blízkém okolí Prachatic by bylo neúnosné, stačí zmínit obce jako Křišťanov, Blažejovice, Chroboly..., nebo se pozastavit u sakrálních památek na bezejmenných tichých místech v lokalitě, kde dříve žili pohromadě Češi a Němci. 

Až při loňských opakovaných cestách do Provence jsem si uvědomil, jak je naše země na tyto drobné památky neskonale bohatá - prakticky u bezmála každé polní cesty na okraji vsi či kdesi v polích najdeme malý křížek, spousta obcí má svoji malou kapličku či boží muka, dávné cesty spojující osady bývají lemovány výklenkovými i jinými kaplemi, o tradičních křížových cestách a poutních místech nemluvě.

Přitom jižní Francie není místopisně ani kulturně tak vzdálená, i v malé vsi je tam možno navštívit vesměs volně přístupný kostelík, povětšinou románského původu, leč spatřit u nás běžné spodobnění Krista na kříži ve volném terénu je velice ojedinělé. 

V souvislosti s kapličkami se nezbytně vybaví známá historka o našem skvělém herci Josefu Kemrovi, který v rámci povinného socialistického závazku, požadujícího od umělců jakousi veřejně prospěšnou činnost, vyrážel autem (možno-li tak nazvat bezchybný dvoutakt od soudruhů z NDR značky Trabant) s družkou - mimochodem sestrou herce Svatopluka Skopala, a kbelíkem vápna nabílit kapličky poblíž Plané nad Lužnicí, kde měl coby své letní sídlo chatu u rybníka Hejtman.

Prý nikterak stachanovské výkony při této činnosti nepodával, spíš se při volně pojaté práci kochali okolím, užívajíce si přitom radosti ze sklenek bílého vína. Kemr nebyl přes své křesťanství žádný suchar, známý je jeho výrok: „Bez alkoholu dovede jezdit každej blbec“. Na svůj, kádrovému profilu nepřející, zvyk smekat neskrytě před kaplí byl i upozorněn režisérem Krejčou, a to z důvodu možných problémů stran personálního dozoru při obsazování rolí, ale herec neustoupil. 

Dnes se nikdo nemusí bát před kapličkou smekat nebo před křížkem poklekat, stejně tak jako nemusí ze strachu před obviněním z čarodějnictví dávat okatě najevo svoji oddanost církevní moci, ale ta obvyklá trocha úcty k drobným stopám mnohdy nelehkého života našich předků je stále na místě. Navíc je vždy na co pěkné na pěkném místě pohlédnout při turistických pěších a cyklo toulkách i cestou motorovým vozidlem kol silnic - zde bohužel mnohdy je nespočet křížků novodobých, a v hojné míře i umístěných díky nadměrnému držení se Kemrova postoje k přiměřené konzumaci za volantem.

Související témata:

Výběr článků

Načítám