Článek
Britský spisovatel, a scénárista Anthony Horowitz (1955) je znám románovou tvorbou se zaměřením na detektivní příběhy a thrillery. V daném žánru si získal popularitu také u malých čtenářů romány o dětském agentovi tajných služeb Alexu Riderovi. Televizní diváci ho znají jako scénáristu seriálů Hercule Poirot, Vraždy v Mindsomeru či Foylova válka.
Divadelní společnost StageArtCz má ambici uvádět české premiéry kvalitních, pro diváky současně přitažlivých titulů. „Domovský přístav“ získala díky podpoře Bolka Polívky na jeho scéně, inscenace mohou zhlédnout také diváci na zájezdových představeních. Zakladatelem společnosti je herec a režisér Petr Halberstadt. Inscenační tým přišel se záměrem uvést na domáci scénu plnokrevný thriller. Volba padla na Horowitzovu Mindgame, a vyšla.
Režie se ujal P. Halberstadt, (současně v roli novináře Marka Stylera), který skromně připouští, že byla z velké míry společným dílem se spoluhráči Miroslavem Etzlerem (doktor Farquhar) a Gabrielou Míčovou (sestra Paisleyová). Scéna byla v duchu žánru volena jako pokoj, z něhož dýchá minulost, která může již sama o sobě skrývat neblahá tajemství. Autorem je Jiří Milfajt. Hra svým charakterem si žádá zvlášť významný podíl složky zvukové a hudební, to naplnil Jan Matásek. Dramatický příběh rámuje nezbytný, děj podtrhující light design. Hlavní stojí na hercích. Oba protagonisté jsou výborní a přesvědčiví. Ženská role je menší, významně však děj doplňuje, ale i dotváří. Myslím, že autor by s volbou hereckého tria mohl být spokojen jako publikum úspěšné premiéry. Text pro StageAretCz přeložila Dana Hábová, dramaturgem byl Jan Krupa.
Děj hry, zvláště daného žánru, neradno odhalit. Prozraďme jen, že se odehrává v oblíbeném prostředí psychiatrické léčebny, tentokrát navíc velmi specifickém detenčním ústavu pro sériové a masové vrahy. Sem přichází novinář Mark Styler za ředitelem Farquarem. Má však cíl setkat se s vrahem, o kterém chce napsat knihu.
Hra je brilantně napsána, v úvodní části přináší řadu vtipných, často dvojsmyslných dialogů, které nabuzují smích arsenálem černého humoru. Postupně nabírá a stupňuje napětí, kulminuje závěrečnými zvraty bez jednoduše a jasně čitelného rozuzlení, které nutí k vlastnímu rozvažování „jak to vlastně je“. Hra inspiruje i řadou podtónu, které lze, v ději zaslechnout či vyčíst. Je tu dost o manipulaci, sebezáchově, hraniční situaci, o člověku jako směsici dobra a zla... Co převáží? Proč novináři tak investigativně hledají nejtěmnější kriminální témata, proč tolik přtahují čtenáře a diváky? Proč se profesionální zájem či výzkum může měnit v patologickou posedlost a zvrat původní sociální role… Zkrátka: hříčky mysli. Mindgame, těžko vhodně a výstižně přeložitelný název, který proto inscenační tým doprovodil názvem pochmurného ústavu – Líbezné vyhlídky a dodal tak titulu na "šťávě". Na rautu po premiéře se podávala játra. Proč si mnozí nenabídli?
