Systémy bez ducha od Krištofa Kintery představuje Galerie Kaple

Jejich antropomorfní podoba nás nesmí ošálit. Stále se jedná jen a jen o spletence drátů, jimiž namísto rudé krve musí proudit elektřina. Systémy bez ducha. Opravdu? Pokud je „bezduchý“, jakými principy se řídí? A je nám přátelsky nakloněn?

Před dvěma lety Kintera vytvořil objekt Démon růstu z barevných míčů konfigurovaných do monumentální struktury evokující nekontrolované bujení. Úchvatné monstrum, i když svým názvem odkazovalo ke zbožštění ustavičného růstu, který nás od chvíle, kdy vůči člověku zaujal nadřazené postavení, začíná pohlcovat. Apokalyptický horizont je vlastní rovněž sochařské instalaci ve Valašském Meziříčí. Přijatelná, atraktivní nebo dokonce úsměvná je vlastně jen díky tomu, že je pouhým uměleckým dílem. 

„Krištof Kintera poslední dobou maluje čerty na zeď a pak sleduje, jak z ní sestupují a procházejí se mezi námi. Díky tomu se ale také stal patrně nejznámějším sochařem střední generace. Jeho výstava Výsledky analýzy (2012) v Městské knihovně Galerie hlavního města Prahy tuto skutečnost potvrdila. Následovné  výstavy v basilejském Tinguely Museum (2014), Kunsthal Rotterdam (2015) a jinde po Evropě výmluvně doložily, jak moc máme společná témata nervozity a strachu z fantomů, které sami napomáháme vytvořit. Na příští rok Kintera připravuje velkou výstavu v pražské Galerii Rudolfinum,” uvádí Jiří Ptáček, kurátor výstavy Systémy bez ducha. 

Krištof Kintera (*1973) studoval v ateliéru Milana Knížáka na Akademii výtvarných umění v Praze, dále pak v Rijksakademie van beeldende kunsten v Amsterdamu. Třikrát se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, dvakrát získal ocenění Osobnost roku za nejvýznamnější umělecký počin. Je znám nejen jako výtvarník, ale také jako kurátor, designér a v 90. letech vedl divadelně uměleckou skupinu Jednotka, s níž založil multifunkční prostor NOD.

Stabilně vystavuje jak v ČR, tak především v zahraničí. Je zastoupen ve sbírkách v Miami, New Yorku, Bostonu, Salzburgu atd. Žije a tvoří v Praze. Jeho tvorba převážně podobu objektů a instalací a přes akční, konceptuální a kinetické prvky je v jádře stále sochařská. Většinou používá běžné předměty, které asamblážuje, mírně proměňuje jejich tvar nebo je oživuje pohybem a zvuky. Jeho díla mají schopnost zapsat se do podvědomí svou lapidární výraznou myšlenkou, často s osobitým humorem.