Svatá Lucie byla v lidové tradici považována za patronku švadlen, kočích, sklenářů a brusičů

Svatá Lucie se narodila ve 3. století v sicilských Syrakusách jako dcera bohatých vznešených rodičů. Legenda praví, že se rozhodla pro panenský život, všechny nabídky k sňatku odmítala a svůj majetek rozdala chudým.

Jednou si prý vypíchla oči, aby tak odradila dalšího z nápadníků. Zklamaný a odmítnutý pohanský nápadník ji udal jako křesťanku. Soudce ji přikázal obětovat pohanským bohům, ale dívka odmítla. Proto nařídil odvléci ji do nevěstince, ale sv. Lucie stála jako přirostlá k zemi a nebylo v silách biřiců pohnout s ní. Kat, který byl přítomen, se rozzlobil a vrazil sv. Lucii dýku do hrdla (stalo se roku 304).

V předvečer svátku sv. Lucie chodívaly „Lucky" kolem stavení. Postavou velká, bíle oděná „Lucka" chodila s velkým dřevěným nožem, jímž strašila děti, že rozpáře bříško tomu, kdo se v adventu nepostí. Někde chodívalo po staveních Lucek více a děti, které se uměly pomodlit obdarovávaly, ostatním hrozily metlou.

Svatá Lucie byla chápána také jako ochránce před čarodějnicemi. Proto dávaly pověrčivé hospodyně od sv. Lucie až do Božího hodu vánočního každý den dobytku kousek zaříkaného těsta smíchaného se zvláštním kořením, aby jej ochránily.

Na Moravě se proti čarodějnicím chránili tak, že od svátku sv. Lucie až do Božího narození dávali stranou jedno poleno dřeva a takto odloženými poleny se na den Božího narození topilo. Lidé věřili, že se tak ochrání v příštím roce před čarodějnicemi. 

Svátek sv. Lucie patřil především ženám a dívkám a snad aby si trochu odpočinuly, nesměly v tento den příst ani drát peří. Na Šumavě vynášely přadleny toho dne dokonce kolovraty ze světnice na půdu.

Nejrůznější zvyky, obchůzky masek, rozmanité proslovy i kontrola tradičních zákazů byly záležitostí dívek a žen.

V mnoha českých vsích kontrolovaly ženy převlečené za Lucky domácnosti a pokud zastihly hospodyni, jak dere peří či přede len, vrhly se na ni, aby nedovolené dílo pokazily - peří rozfoukaly, napředenou nit rozmotaly.

V okolí Českých Budějovic chodívaly v 19. století dívky v bílých pláštích, s obličejem zakrytým maskou podobnou velkému čapímu zobáku, jímž se dalo klapat. Zabouchaly na dveře domu, vešly do světnice a zvýšenými hlasy pronášely: „Jdu, jdu, noci upiju!" Aniž by prováděly cokoli jiného, zase odcházely.

Variant obchůzek byla celá řada. V okolí Orlíku chodívaly dívky ve věku 12 - 14 let celé zahalené bílým prostěradlem, na navlhčený obličej si nafoukaly bílou mouku. Chodívaly ve třech až šesti; jedna měla v ruce kartáč na drhnutí podlahy, druhá „bílila" štětkou stěny, další nutila metlou děti modlit se. Pokud uměly, dala jim z košíčku pamlsek.

Lucky často doprovázela maska kněze, který se modlil, žehnal a místy i kázal žertovné věci. Za představení a vinše se nežádala odměna, vše se konalo pro potěšení a zábavu.

(Zdroj: Církevní rok a lidové obyčeje - Vlastimil Vondruška a Knižní archiv České tradice)