Článek
Historie šumavských osad Malý a Velký Kozí Hřbet, které se nachází nedaleko Kašperských Hor, sahá až do období středověku, kdy náležely k panství hradu Kašperk.
Zlatá stezka a celník
Po husitských válkách byla přes Kozí Hřbety odkloněna kašperskohorská větev Zlaté stezky, která byla významnou obchodní spojnicí s Bavorskem.
Od konce 16. století mělo město Kašperské Hory v pronájmu clo v této osadě za 17,5 kop groše ročně. Součástí této platby bylo i vydržování celníka údržba stezky v tomto úseku.
„Přes Kozí Hřbety pokračovala stezka dál kolem osady Dobronín a kopíruje současnou zelenou turistickou značku. Tento úsek je jeden z nejvýše položených na českém území. Prochází v nadmořské výšce od 900 m až po Huťskou horu ve výšce 1100 m a díky tomu je v těchto místech Zlatá stezka výrazná a zachovalá,“ dočteme se na informační tabuli v Malém Kozím Hřbetu.
Zasypané domy
Opravdová katastrofa zasáhla Kozí Hřbety v polovině 19. století, kdy byla po dobu tří měsíců zcela odříznuta od okolního světa.
„A právě toto území bylo někdy počátkem padesátých let jevištěm hrůzyplného dramatu. Po mírném, výjimečně dlouho trvajícím podzimu přišla náhle tuhá, na sníh nesmírně štědrá zima. Zdálo se, že sněžit nikdy nepřestane… Osady doslova zapadly sněhem. Bylo ho tolik, že lidé si museli prokopávat a prohazovat tunely ke studnám a stájím,“ popsal situaci Karel Klostermann v knize Črty ze Šumavy.
Nikdo se neodvažoval opustit svůj domov, protože stačila malá neopatrnost a člověk se mohl propadnout do hluboké závěje, ze které by se již nikdy nedostal.
Hrůzostrašný pohled
Po zimě se na Kozí Hřbety vydala zdravotní komise. Naskytl se jim hrůzostrašný pohled na ploužící se kostry.
„A z toho, co lékaři spatřili v domcích a chatrčích, jim hrůzou vstávaly vlasy na hlavě. Nebylo obydlí bez mrtvoly, v některých staveních ležely i tři nebo čtyři… Špatná výživa, nedostatek čistoty a čerstvého vzduchu zplodily jakýsi druh nemoci podobné tyfu. Řádily horečky a hnisavá onemocnění a lidé umírali jeden za druhým… Hrozba epidemie si vyžádala nemilosrdné zásahy. Spálil se skoro veškerý majetek, obzvláště postele a slamníky, a obydlí se musela uvnitř i zvenku nově vybílit,“ uvedl Karel Klostermann.
Lidská solidarita
Je zajímavé, že již v tehdejší době se ve velké míře projevila solidarita. Kromě lékařů, kteří se snažili zachránit všechny přeživší, byly pořádány i sbírky. Na Kozí Hřbety přijížděly povozy se životními potřebami. Nejvíce darovali obyvatelé Sušice a okolí.
Šumavská zima si tak vybrala obrovskou daň. Údajně zemřela polovina všech obyvatel Kozích Hřbetů. Přesto se zde život nezastavil. V roce 1930 měla tato část Šumavy 320 obyvatel a 46 domů. Změna k horšímu nastala až po roce 1945, ale to je již jiná kapitola.
