Článek
Na úvod sezóny se v Boleslavi koná jedna ze sázek na jistotu. Režisér Petr Mikeska zalistoval v čítankách moderních klasiků a v chronologickém výčtu tvorby proslulého britského dekadenta Oscara Wildea zabodl prst u první zaznamenáníhodnější položky: povídky Strašidlo cantervillské.
Scénograf Michal Syrový nechal mohutné příborníky či postele charakterizující starou Anglii v depozitářích, vystačí si v podstatě s málem, jemuž dominuje sice nikterak překvapivá, ale objektivně vhodně ilustrující kulisa starobylého hradu, spojující v jednom zemitý interiér šlechtických sídel s exteriérovou siluetou toho nejkýčovitějšího gotického hradu. Bohužel to nakonec vedle nezbytného velkého stolu přeci jen není jediná zemitější kulisa na dřevěné podlážce: Ty další, které se pro jednotlivá jednání střídají, výrazně ruší při přestavbách celkové vyznění spojovacích scén a jejich protagonistce Svatavě Milkové (Virginie Otisová) vykonávají pořádnou medvědí službu – tím spíš, že Virginie má v těchto scénách tak řečeno v popisu práce být ztišeně romantická.
Technika bohužel selhává i u samotné herecké práce. V hledišti bude po premiéře i na reprízách nepochybně zasedat dost divadelních hostů, kteří se budou divit, že to, co vidí, napsal stejný autor, jaký vyslal na jeviště toho mistrně ironizujícího panáka Filipa, v anglickém originále Ernesta, jehož před 15 lety v Boleslavi v nejznámější Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa vysekl jako z cukru a takřka bez pudru překvapivě civilní, a přitom zcela trefný Ondřej Sokol.
Proč to neříci na rovinu: Wildeovská chemie stále aktuální, jízlivé parodie měšťáctví v boleslavském sídle Cantervillského strašidla prostě nefunguje. Herci se snaží, ale ve většině případů nejsou karikaturami maloměšťáků, ale svých už mnohokrát vysoustružených řemeslných šarží, které wildeovskou parodii tak trochu degradují v brak, jenž má být právě parodován. V celém toku představení, na konverzační komedii navíc zbytečně dlouhém a klikatém, veslují s citem pro míru jen dva herečtí pasažéři: Svatava Milková hraje Virgiinii sice svrchovaně romanticky, bez stopy parodie na romantismus, tedy s jediným odstínem, ale zato čistým, bez nežádoucích příměsí. To nejlepší nakonec: Vyzývám tímto všechny studenty herectví, aby se přijeli do Boleslavi podívat na Evu Horkou - pro inspiraci, jak perlivě vytvořit hereckou epizodku. Její Eleonora de Canterville je přesně vystřižená z wildeovského světa: Na první pohled je to středověká figurína, na kterou hustě usedají pavučiny, strašlivá, hřmotná, herecky až afektovaně stylizovaná, a přesto veskrze moderní, vtipná, břitká, řemeslně naprosto dokonalá.
Petr Mikeska svým snažením v Boleslavi zatím dokazoval, že je nadprůměrným hercem i režisérem, jehož charakterizuje perfekcionistické soustředění. I mistr tesařský se ovšem někdy utne.