Článek
Když onoho typicky uhoněného otce od rodiny, který má až do důchodu v životě hlavní starost s tím, aby splatil hypotéku na dům a měl včas na novou ledničku, hrál v roce 1959 v Národním divadle Karel Höger, byl to pro českého diváka ozvuk hodně vzdáleného světa.
Když se roku 1993 oblékl do stejného kostýmu tamtéž Alois Švehlík, pro většinového Čecha to byla na divokém počátku kapitalismu po česku sice dobře složená, ale přece jen stále cizí písnička. Až dnes nastavuje jedna z nejlépe napsaných her 20. století zrcadlo i typickému Čechovi.
Jestli něco překvapí, pak především to, že se progresivní režisér Pavel Khek rozhodl tuhle dnes navýsost aktuální látku režírovat jako americké poválečné retro: Jeho vrchol nastane krátce před závěrem, když scénograf Michal Syrový vykouzlí v technicky nepopiratelně invenční koláži materiálu a světla americkou vlajku.
Do rytmu dávných dob se pak ještě okatěji zahleděla hudba Vladimíra Nejedlého, jež se ale minula nejen se současností naší, ale i Millerovou: kdykoli zazní, jakoby posílala Willyho Lomana do televizní inscenace normalizačních časů. Takový inscenační postup dává ryze současnému tématu zcela zbytečně archivní pozlátko.
Tím naštěstí problémy inscenace - alespoň tedy ty největší - končí. Jindy viditelnější režisér Khek pokorně ustupuje do pozadí, protože ví, že hlavní podíl na správném vyznění hry millerovského střihu mají především herci.
Petra Bucháčka nelze než obdivovat za velký fyzický i mentální výkon - Willyho Lomana, který takřka nesleze z jeviště, hraje technicky dobře, uvěřitelně a čitelně. Od diváka jistě zažije pochopení, což není málo, ale na soucit a ztotožnění, či snad dokonce jasné lidské sympatie publika to nestačí.
Za těmito hodnotami, jež leží přeci jen o stupínek výš, si dokážou ve svých nejsilnějších momentech vystoupat jen šťastně zaskakující Hanuš Bor, když jako skutečný přítel Charley věnuje v zoufalství propadajícímu Willymu v herecky úsporném a o to silnějším gestu nemalé peníze na klíčovou splátku, a především nový člen souboru Aleš Petráš, když ve vděčné, ale komplikovaně dvojlomné roli Willyho staršího syna Biffa nekompromisně demaskuje perspektivy vlastní i celé své rodiny.
Režisér měl jistě mnoho možností, jak v jádru dobrou, ale nijak oslnivou inscenaci posunout ve výbornou: kromě jejího zakotvení tady a teď se jistě dalo pro větší účinnost víc pracovat s reflektory, vysílat herce v monolozích víc na rampu a místo zbytečného symbolu otáčecího květníku, v němž v mánii roste půvabné kvítí a v depresi je v něm jen hlína na troud, zapracovat při oněch typických proměnách nálad na ostřejších hereckých i režijních střizích.
Především ale měl při vedení herců dělat vše pro to, aby příběh nedosáhl svého vrcholu tam, kde rodinu i sebe samotného skvěle odhalil syn, nýbrž - jak to napsal a chtěl samotný Miller - tam, kde se obětovala hlavní postava - tedy bezradný otec.
Smrt obchodního cestujícího režíroval v Boleslavi tamní umělecký šéf Pavel Khek v době, která je pro vyznění hry příhodnější než doba jejího vzniku.
Silně rozkolísaný výkon předvádí v roli Willyho manželky Lindy Karolina Frydecká. Hereckou empatii u ní často střídá až zarážející nezúčastněnost.
V epizodce přítele Charleyho zaskočil na poslední chvíli za nemocného kolegu pražský Hanuš Bor. A je - minimálně ve "své" scéně - nepřehlédnutelný.
Druhým hostem, který v inscenaci jen pokorně slouží celku, je někdejší člen boleslavského souboru, nyní libeňský Karel Vlček (vlevo).