Článek
V píseckém Divadle Fráni Šrámka odehráli 17. října koncert, vlastně očekávanou náhradu za letní pro vydatnou přepršku zrušený koncert v Palackého sadech v rámci Cipískoviště.
Vystoupení se skládalo ze dvou částí - v první hoši zahráli v celkově chronologicky seřazeném výběru z nepřeberného materiálu beatlesovské tvorby nejprve rané skladbičky, a to na úsporně nasvícené scéně, krátkém – tehdy pobuřujícím účesu a decentním oblečení.
Nemohl tedy chybět tehdejší hit Love Me Do, počínaje skladbou Day Tripper rozjeli vyzrálejší a novátorštější období LP Rubber Soul a Revolver. Došlo pochopitelně i na love song Michelle či svižnou Drive My Car, blok byl zakončen Ringovou jednoduchou, až podbízivou skladbičkou o žlutém parachódu, tedy Yellow Submarine. Publikum vydatně tleskalo, mnohdy pošlágrovsku na první dobu, takže bylo vidno a slyšno, že až tak Beatles jejich odklon od dechovky k rocku v dávných dobách nenastartovali.
Druhá polovina koncertu již byla určena právě té části publika, které víc než prvotní hitovky učarovala vyzrálá tvorba s nápaditými instrumentálními aranžemi a orchestracemi George Martina, psychedelickou atmosférou a experimentátorskou invencí.
V pestrých oblecích, parukách a nalepených knírech z období kultovního klubu osamělých srdcí naservírovali pod barevnými neskonale náročnější repertoár z koncepčního alba Sgt. Pepper´s Lonely Heart Club. Kromě titulního songu zazněla např. křehká lennonovka Lucy in the Sky with Diamonds, hravá mccartneyovka When I´m sixty-four, procházka Liverpoolem v Penny Lane, a především velkolepé finále alba.
„Bílé dvojalbum“ zdárně reprezentovala Harrisonova tklivě působivá While My Guitar Gently Weeps, a opět jeho Something nastartovalo zase asociaci na čtveřici kráčející po přechodu, tedy album Abbey Road. Kupodivu nezazněla mírně očekávaná úvodní skladba Come Together (stejně jako v prvním bloku tušené cinema titulní Help a Hard Day Night), došlo ale na zvonivou Here Comes the Sun, Ringovu vydařenou Octopusus Garden a opět nechyběl ucelený závěr alba (kromě finální dohrávkové hříčky Her Majesty).
Jelikož do té doby nezazněla k sborovému zpěvu v závěru chorálově ideální Hey Jude, podle předpokladu se na ni dostalo právě v danou chvíli, a jako další dva přídavky se posluchačům dostalo běloalbového Back in USSR a Get Back z labutí písně Brouků Let It Be.
Video: sestřih z koncertu
Rozepisovat celkový playlist je vcelku zbytečné - snad jen ještě by bylo vhodné jmenovat vzpomínku na Johnna v jeho sólové Imagine (od té doby kapela v převlecích a střihu ála Let It Be), nebo čítankově psychedelickou Strawberry Fields Forever.
Celý koncert trval čistého času dobré dvě hodiny a snáze se vybaví, co nezaznělo, než na co došlo. Celkově v současné době na úkor autorské tvorby narůstající obliba revivalů má v The Backwards příklad, kdy je revival smysluplný, opodstatněný a přínosný.
