Článek
Na Rhodu jsem byl poněkolikáté, nikdy ale na jeho nejjižnější části – ostrově Prassonisi. Téměř vyprahlá krajina, tu a tam nějaká vesnice, zvlněné kopce, vlevo u cesty vojenská střelnice. Potom se přehoupnete přes hřeben a zíráte. Přes kilometr dlouhá písečná kosa, ve tvaru přesýpacích hodin.
Jako z Verneova Majáku na konci světa
Na jejím konci stoupá kopec. když přes něj přejedete, jste na nejjižnějším cípu ostrova, u majáku. Pod ním se tříští bělavý příboj téměř indigového moře. Ale to hlavní, to nádherné jsou z obou stran písečné pláně. Západní moře se k vám neustále posouvá, bílé hřebeny vln jsou zpěněné a buší do pláže. Východní strana, mírné vlny, téměř kachní rybník. Ale zdání klame. Na vlnách se tu prohánějí desítky, někdy až stovky jezdců na surfech nebo s kiteny.
Nebe je plné barevných křídel, poletují jako motýli, na lanech pod nimi zavěšeni jezdci. Ideální podmínky sem přitahují nadšence z celé Evropy, Poláci zde mají oficiální surfovou a kitenovou školu. Tady je opravdu ráj na zemi i s patřičným občerstvovacím zázemím.
Nejkrásnější pohled je z vrcholu kopce. Dá se tam vyjet po kamenité stezce, pak to raději zapíchněte, zavřete vůz a vydejte se mezi šitry a sporými keři na jodem provoněném mořském vzduchu. Z auta toho tolik neuvidíte, scenérie se mění každým krokem. Není to mrtvá krajina. Potkáte tu nejčastěji zdejší zvířenu, desítky i stovky divoce se pasoucích koz. I tady si vybírá civilizace krutou daň, v příboji jsem narazil na murénu udušenou igelitovým sáčkem.
Pozor na jízdu pískem
Jestli pojedete autem přes písek, jednu malou radu, nejezděte po vyschlém, nebo také zapadnete. Kolo si hrábne, jednou dvakrát a jste zapadlí až po práh. Není to nic neobvyklého, vždy se najde někdo, kdo vám pomůže, většinou je to osádka podobně uvízlého vozu.
