Článek
Adina Mandlová, která se narodila 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi, pocházela z maloburžoazní rodiny - její otec byl inspektorem státních drah. Studovala nejdřív gymnázium, ale byla problematická studentka. Ne že by byla hloupá, spíš "prostořeká", a ráda provokovala okolí.
Díky svému údajně až nezvladatelnému chování vyměnila několik školních ústavů. Z reálky putovala na rodinnou školu, odkud vedla její cesta do pařížského penzionátu. Právě tam se prvně setkala s bohémou.
Vyhledávala ji později i v Praze, kde už pracovala jako manekýna. Tehdy žila s hercem Hugo Haasem. Ten ji uvedl mezi bohémskou společnost, jež se nazývala Tafelrunda, kde ji seznámil a kde diskutovala s Karlem Čapkem, Janem Werichem, Jiřím Voskovcem, Janem Masarykem nebo Karlem Poláčkem.
Jejím prvním filmem byl snímek Děvčátko, neříkej ne! (1932), kde zpívala a tančila s Jenčíkovými girls, z nichž měla každá po větě. Na Adinu tehdy připadlo moudro: "Z lásky bolej vlásky" - a sama pak ve svých knižních memoárech přiznala, jak byla špatná a jak se tenkrát za onu větu styděla. Přesto i tento štěk stačil k tomu, aby dostala hlavní roli v komedii Život je pes (1933), a aby se přes noc zrodila hvězda. Její typ se líbil jak publiku, tak režisérům, a tudíž šla z filmu do filmu. Za okupace si zahrála rovněž na jevišti, například v Uranii nebo v Městských divadlech pražských.
Adina Mandlová natočila řadů filmů, kde uplatnila nejen svůj atraktivní zjev, ale i schopnost proměny světačky v puťku domácí. Nepřehrávala jako mnoho jiných hereček té doby, ale naopak stavěla na civilním hereckém projevu. Za všechny její filmy stačí zmínit snad jen tituly jako Mravnost nade vše (1937), Panenství (1937), Cech panen kutnohorských (1938), Kristián (1939), Přítelkyně pana ministra (1940), Pacientka dr. Hegla (1940), Noční motýl (1940), Šťastnou cestu (1943) nebo Sobota (1944).
Když byla v roce 1945 obviněna z kolaborace s Němci, bylo jasné, že už jako herečka nemá v českém filmu a divadle šanci. Po dlouhých měsících strávených v pankrácké věznici byla pro nedostatek důkazů propuštěna na svobodu. Účelově se provdala za válečného pilota, který měl britské státní občanství, a při první příležitosti s ním odcestovala do Anglie. Natočila tam sice několik filmů, například snímek The Master Builder (1950), ale na někdejší zářivou kariéru nenavázala.
Později se ještě dvakrát provdala, ale klid nalezla až se svým posledním manželem, módním návrhářem Benem Pearsonem. Žila s ním v Londýně, ale také na Maltě a v Kanadě, kde rovněž napsala své memoáry Dneska už se tomu směju, které mají v sobě obdivuhodnou svěžest, přímost a vtip.
Do Prahy přijela až ve druhé polovině 60. let, kdy měla hrát titulní postavu v muzikálu Hello, Dolly!, nicméně z jejího účinkování v Hudebním divadle Karlín nakonec sešlo.
Podruhé přijela do Čech jako vdova v roce 1991. Jako by sem přijela umřít, což se ostatně 16. června 1991 v Příbrami stalo. Bylo jí 81 let.