Článek
Po jedenadvaceti trasách se letos do středočeské Prčice vydalo 19 572 účastníků. Nechyběla mezi nimi více než stovka tělesně postižených turistů, pro něž pořadatelé opět nachystali zvláštní trasu.
Nejvíc lidí pochodovalo z Votic. Obě zdejší trasy – "třicítka" a dětská „třiadvacítka“ – přilákaly shodně tři a půl tisíce "pochodníků". Velký zájem byl i o krátké trasy z Tábora, Milevska a Sedlčan. U delších tras se počet startujících většinou pohyboval pod hranicí dvou set.
Pozitivním trendem pochodu je trvalý zájem o trasu Karla Kulleho, sedmdesátikilometrovou turistickou pouť z Prahy, nazvanou podle jednoho ze zakladatelů tohoto nejslavnějšího tuzemského dálkového pochodu. Letos nástrahy nejtěžší trasy okusilo 430 učastníků.
Kdo čeká, že je nejdelší trasa doménou nejstarších turistů, bude překvapen věkovým průměrem zúčastněných. V pomyslném startovním poli měli totiž tradičně silné zastoupení mladí lidé mezi dvaceti až třiceti lety věku.
Trasa z Prahy letos zůstala v osvědčeném vedení. Na účastníky přesto čekalo několik překvapení. O první se postaral vtipálek, který před Týncem nad Sázavou změnil značení. Většina pochodujících se naštěstí zorientovala podle mapy, případně následovala pravidelné účastníky.
Příjemnější překvapení přišlo za Kosovou Horou. Poutníci od Prahy, Týnce nad Sázavou a Pikovic tu mohli využít polní cestu, o jejíž obnovu se postaralo město Kosova Hora.
Pořadatelé z Klubu Českých turistů na svých stránkách slibovali, že se v tomto úseku půjde samo. „Moc nepřeháněli,“ kvitovala změnu mladá chodkyně, která se představila jako Míša.
Největší překážkou k zdolání pochodu bylo počasí. Polední dusno znepříjemňovalo chůzi. Lidé na trase Karla Kulleho to pocítili už ve chvíli, kdy jejich trasa u Týnce nad Sázavou vystoupila z hvozdů, aby se dál k Prčici vinula otevřenou krajinou. Ani občasné stánky s občerstvením nezabránily tomu, že si silniční úsek před kontrolním bodem v Neveklově vybral daň v podobě prvních odpadlíků. Dalším účastníkům vzalo síly obávané asfaltové peklo v podobě rozpálené silnice před Kosovou Horou.
„Letos to nepůjde, poprvé to vzdáme,“ krčili rezignovaně rameny dva studenti, když se od kontrolního bodu ubírali proti směru pochodu k nádraží.
V podvečer se obloha milosrdně zatáhla, a tak poslední úsek už nestál nejvytrvalejší pochodníky tolik sil. Krátce po sedmé hodině došla na náměstí v Prčici již víc než stovka účastníků nejdelší trasy. V tu dobu už byla v cíli většina lidí z kratších tras. Jedinou nepříjemností byl výjezd záchranné služby k člověku, jehož v cíli stihl krátký kolaps.
Po osmé hodině se prčické náměstí konečně vylidnilo a většina turistů zamířila k domovům. České dráhy za tímto účelem posílily spoje. Jako poslední tak měl s "pochodníky" práci personál nádraží v Heřmaničkách, který musel odbavit enormí počet cestujících a vypořádat se s neukázněnými lidmi posedávajícími v kolejišti.
