Článek
Není to tak dávno, co jste přesídlila ze Šumperku do Prahy. Jak se tady máte?
Děkuji za optání. Když je mi dobře na duchu, mám se všude krásně. Samozřejmě, že se Šumperk a Praha nedají srovnávat. V Šumperku si lidi byli tak nějak blíž. Je to malé město. Člověk zašel za nejbližší dům a viděl Jeseníky, Praděd… Nadechl se, a ta příroda mu byla nějak na dosah. Praha je zase otevřena dobrodružstvím. Hlavně těm pracovním. V tom je skvělá.
Které ze šumperských rolí se vám zadřely pod kůži?
Každá role byla něčím inspirativní. Ale víc, než role, mě bavilo setkání s tvůrci inscenace. Herecky mě „vypiplal“ Jaromír Janeček, se kterým jsem těch představení dělala nejvíc. V Šumperku byl kmenovým režisérem. Takže v jeho režii třeba Taťána v Evženu Oněginovi. Pak jsem se potkala s Davidem Drábkem – a s ním milovná role Sally Bowles v muzikálu Cabaret. A do třetice třeba Mařka v Sodomě Komoře v režii Jiřího Frehára.
Kde a v čem vás můžeme vidět v Praze?
V Praze hraji ve svém domovském a milém Švandově divadle. Mám tam ráda všechny a všechno. Těším se z Cry Baby Cry, Pankráce 45´, Závislosti navzdory a z připravované inscenace Pohřeb až zítra. A stresuji se a zároveň miluju představení Nic ze mě spolku Masopust, kde hostuji.
Stala jste se jednou z tváří seriálu Ulice. Role Jindry vám sedí, ale ve skutečnosti asi taková nejste. Nebo se pletu?
Ano, před rokem a půl jsem vpadla - velmi ráda - do tohoto denního seriálu. Jindra je samorost, trochu nezodpovědná, trochu upovídaná a impulzivní žena. Společný máme věk, chuťové buňky na pivo a snad i vlastnost, že se s námi dají „koně krást“. Bohdana je rozumnější, méně rozháraná a snad nejdřív přemýšlí, než začne mluvit. Ale i tak se Jindře snažím porozumět. Není to zlá ženská a vše, co dělá, je obhajitelné.
Co jste vedle Ulice ještě v poslední době natočila, ať už pro televizi nebo ve filmu?
Zatím to byly drobnosti. Malinké role. Zrzka ve Vybíjené a Marina v seriálu Rapl. Ale na tom nezáleží. Pro mě je hlavní to, že dělám divadlo, které je mi nejvíc blízké. A velký dík patří řediteli Danielu Hrbkovi a uměleckému šéfovi Dodo Gombárovi, že mi v mém věku otevřeli svou divadelně-švanďákovskou náruč.