Článek
Druhý bederní obratel je při úrazech páteře z nejvíc ohrožených. Ten si zlomil na jaře v roce 1981 tehdy režisér, dokumentarista a politik, Němec Clemens Kuby, při pádu ze střechy. Zdravotní a psychologická prognóza: doživotní úplná invalidita. Pak před Vánoci stejného roku vyšel z nemocnice. “Nevyvezli ho“, vyšel po svých. A nikdo nedokázal říct proč. Jak to, že chodí?
Když přicházel na kontroly, zažil bizarní příhody, kdy mu zdravotní sestra vyčítala, že si z ní dělá srandu, jestli tvrdí, že snímek, který jí podal, je jeho. Nebo když lékař volal posily, aby mu pomohli pacienta uložit na lůžko, protože s takto porušenou páteří mu při každém kroku hrozí smrt.
Avšak Clemens Kuby chodí, při premiéře divadelní hry o jeho příběhu, napsané Jaroslavem Duškem s hudbou Ondřeje Smeykala a Maria Buzziho, prý dokonce tančil. Je mu skoro 70 let.
Obdivuji, jak Dušek dokázal jít pod povrch věcí, vyjádřit sílu intuice, když se jí člověk dokáže řídit. Citlivě podtrhl nekompetentnost některých lékařů a psychologů, kteří zaslepeni vědou a vlastním vzděláním, říkají pacientovi „vy už nikdy nebudete chodit“, „jste odkázaný na lůžko, na invalidní vozík“. Dokonce vysloví nesmyslnou větu: „Je to váš osud a zbytečně se vzpíráte...“
Obrazy a mluvené slovo dokresluje nezvyklá, pro mně vhodná muzika. I když v některých partiích se asi muzikanti a sbor dost natrápili, aby to dali dohromady. Výsledek je impozantní.
Zodpovědnost za svůj život je mým životním krédem. I proto mne hra zaujala, neboť jsem velmi dobře rozuměl. Až budu zase v Ostravě, půjdu do Myronova divadla ještě jednou. I když na otázku „o čem to je“, může být pro někoho těžké najít slova.
Mně je odpověď jasná: o přirozené samouzdravující schopnosti našeho „já“, protože souznění duše, těla a mysli s boží láskou je účel také mého života. Jsem vděčný. Kubymu, že to dokázal, Duškovi, že to tak skvěle ztvárnil, a oběma autorům hudby, že to posunuli do výšin, kde pocity nabývají rozměr intuice.