Hlavní obsah

Poodhalme tajemství období renesance a návratu k antické kultuře

Novinky, Beáta Kapošváry

Nejen kdysi, ale i dnes znamená renesance „znovuzrození“ a ve vztahu k člověku to znamená obdivování něčeho, co už tady jednou bylo. Člověk se v renesanci vrací k moudrosti a ke svobodě, k sobě samému… A zjišťuje, že staré neznamená vždy jen špatné.

Foto: Beáta Sklářová
Článek

Přijďte společně s vědci poodhalit tajemství vztahu antiky a renesanční kultury, opředené mýty, a zjistit, jak to bylo doopravdy v dobách, kdy lidé začali více věřit v lidský rozum a zajímat se o pozemský život a přestali se tolik obracet k bohu. Je tato historická epocha opravdu počátkem moderního věku, a jak se například vypořádává s kritikou církve?

Ostravská univerzita vás zve 26. února od 18.00 hodin v rámci Science Café na přednášku „Antika a renesanční kultura“ do ostravského klubu Atlantik. Čeká na vás atmosféra renesanční epochy protkaná novým ideálem vzdělávání, touhou po pravdivém poznání člověka a pozemského života a svobodného užívání si života. 

Antika a renesanční kultura nebo Renesance a antická kultura?

Přednášející: Doc. PhDr. Lubor Kysučan, Ph.D., vedoucí katedry klasické filologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a Mgr. Jan Herůfek, Ph.D., katedra filozofie Filozofické fakulty Ostravské univerzity.

Pojmy antika a renesance v nás vyvolávají velmi romantické asociace, představu harmonie a krásy, o samotných epochách, které označují. V jejich vzájemném vztahu však vládne řada zjednodušujících představ, mnohdy pevně zabydlených i v učebnicích a dokonce ve vědeckých publikacích.

Cílem přednášky je tedy nejen poodhalit realitě mnohdy notně vzdálené mýty, ale zároveň se zamyslet nad tím, jak to doopravdy bylo se vztahem antiky a renesanční kultury. Přednášející, kteří se v rámci své odborné specializace dlouhodobě zabývají latinskou filologií, antickými tradicemi a renesanční filozofií, upozorní na složitost vztahu antické a renesanční kultury. 

Zájem o antiku a její jazyky vedl k rozvoji klasické filologie a skrze ni i moderní vědy. Renesanční epocha čerpala i z přímé návaznosti na středověkou kulturu, která nebyla jen pouhým „středním věkem“ a „dobou temna“ mezi antikou a renesancí.

Neodmyslitelnou součástí renesančního objevování antiky bylo i sběratelské nadšení tehdejších papežů. Jejich vykřičený život se sice stal synonymem neřesti a úpadku katolické církve, ale oni sami – na rozdíl od striktních moralistů reformace – po sobě zanechali krásu. Díky jejich posedlosti uměním a štědrému mecenášství byly nejen zachráněny antické památky Říma a Itálie, ale zároveň nastala erupce umělecké tvořivosti, jaká má v dějinách jen stěží obdoby.

Právě oni nám ukazují veškerou paradoxnost renesanční epochy a symbolizují všechno, co nám darovala i o co nás připravila. Jednou provždy vymezila hranice západní civilizace a zanechala po sobě univerzální obraz světa, který náboženskou propast rozdělující tehdejší Evropu nakonec překonal vědomím společně sdílené kulturní jednoty. 

Akce se koná v rámci projektu OPVK "Posílení vědeckých týmů Ostravské univerzity v Ostravě“ (CZ.1.07/2.3.00/30.0010). Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem ČR. 

Výběr článků

Načítám