Článek
Původně zde mělo vyrůst na objednávku katalánského průmyslníka, politika a mecenáše, hraběte Eusebi Güella zahradní město s velkým trhem a centrálním prostranstvím, ale kvůli nedostatku zájemců pro plánovaných šedesát vil se projekt dvou velkých přátel, kteří se seznámili v roce 1878 v souvislosti se Světovou výstavou v Paříži, nepodařilo dokončit.
Gaudí započal s výstavbou parku v roce 1900 a do prvních dvou domů se nastěhovaly rodiny obou původců. Panské sídlo (Cassa Larrard), kde bydlela rodina Güellů, se pak v roce 1931 přeměnilo na školu, a dům Gaudího dnes slouží jako muzeum s názvem Casa Museo Gaudí.
V parku, veřejnosti přístupném od roku 1922, se i v těch nejmenších detailech projevuje osobitý styl Gaudího. Je jak potvrzením jeho respektu k přírodě a přírodním zákonům, tak bohaté fantazie.
Své stavby přizpůsoboval architekt situaci v terénu tak, aby příliš nevyčnívaly a neměnily ráz pozemku. Záměrem vždy bylo splynutí s okolím a vytvoření jednoho celku. K nejzřetelnějším příkladům v parku patří otevřená sloupová síň, inspirovaná mořskou vlnou, jejíž sloupy vypadají jako kmeny starých stromů. Přestože je část tesána do kamene, působí zcela přirozeně.
Dlouhou vodní vlnu připomínají také lavičky na rozlehlé terase, zdobené různobarevnými rozbitými taškami, složenými do geometrických tvarů, symbolů nebo velkých květů. Odtud, z Gran plaza, má návštěvník velkou část Barcelony jako na dlani.
Multibarevná mozaika zdobí také Dračí kašnu a sochu salamandra (snad nejoblíbenějšího symbolu města) uprostřed okázalého, symetricky děleného schodiště. Pohádkový příběh pro změnu vyprávějí "domy z perníku", jejichž stěny tvoří hnědé cihly a světlé střechy pokrývají keramické vzory - typické věžičky, hra s oblouky a barevnost nezapřou fantazii svého autora naprosto v ničem a přenesou vás do světa mimo realitu během několika okamžiků.
Naopak důkazem funkčnosti a detailního promyšlení všech častí parku je například potrubí, zabudované do systému teras, sloupů a schodiště, které odvádí dešťovou vodu do podzemní cisterny, z níž odtéká a je čerpána salamandrovou tlamou ven.
A až se do sytosti nabažíte nejen Gaudího, ale také spousty zeleně v parku Güell, vystoupejte na nejvyšší bod hory ke třem kamenným křížům.
Pokud netrpíte závratí z výšek, čeká vás odměna za zdolání "do nebe" vedoucích kamenných schodů bez zábradlí v podobě nejokázalejšího panoramatického výhledu na Barcelonu. Možná si vzpomenete na objevitelské cesty Kryštofa Kolumba, jehož pomátník stojí u přístavu. A až zahlédnete katedrálu Sagrada familia, zcela jistě právě k ní povedou vaše další barcelonské kroky.
Dlouhou vodní vlnu připomínají lavičky na rozlehlé terase, zdobené různobarevnými rozbitými taškami, složenými do geometrických tvarů a symbolů.
Park, veřejnosti přístupný od roku 1922, je jak potvrzením Gaudího respektu k přírodě a přírodním zákonům, tak jeho bohaté fantazie.
Multibarevná mozaika zdobí také Dračí kašnu uprostřed okázalého, symetricky děleného schodiště.
U třech křížů na vás odměna v podobě nejokázalejšího panoramatického výhledu na Barcelonu.