Článek
I když se Studeným dekorativní perníky vždycky líbily, do jejich výroby se pustili hlavně díky naléhání vlastní dcery. „Jelikož jsme staročeské perníky dříve vůbec neznali, byly pro nás začátky velmi těžké. Ale s pomoci zkušených a hodných lidí jsme s výrobou přece jen začali,“ říká Ludmila Studená.
V současné době vlastní několik desítek forem, které jsou vyřezávány podle starých forem dochovaných v muzeích nebo podle vlastních motivů. Surovinou pro jejich výrobu je především dřevo z jabloně, třešně, ořešáku a hrušně.
Motivy jsou různé, od srdíček, podkoviček, biblických postav po žertovné upomínkové předměty. Perníčky jsou vyrobené z kvalitního medu, perníkového koření a mouky. Osloví typicky výraznou perníkovou vůní, neobsahují žádné konzervační ani chemické látky, jsou tvrdé a vydrží několik let.
„Velmi nás těší zájem o naše perníky, zvláště když jsme svědky okamžiků, kdy si je lidé s láskou předávají,“ usmívá se zkušená perníkářka.
Něco málo o perníkářství
Perník byl znám již ve starém Egyptě, ve starověkém Řecku a Římě. V roce 1324 přišli z německého Norimberku do pražského Starého Města první perníkáři a usídlili se v ulici Caletná (nyní Celetná). Do roku 1419 bylo napočteno již 18 perníkářů. V té době perníky zdomácněly jen v bohatých rodinách.
V době husitských válek nastal úpadek perníkářské výroby v Čechách. Začátkem 16. století v Praze i venkovských městech pozvolna perníkářů přibývalo a postupně vstupovali do spolucechu s koláčníky, pekaři nebo tvořili samostatný perníkářský cech.
V průběhu 16. století se začaly používat dřevěné formy s reliéfní řezbou náboženských motivů především v Německu. V 17. století se začaly používat dřevěné formy s reliéfní řezbou i u nás. Nastal rozmach v perníkářství. V 18. století perník začal být přístupný i chudším lidem. V 19. století perníkářská výroba ustupovala výrobě cukrářské. Ve 20. století perníkářská výroba ustupovala.
V 21. století se nadšenci snaží o znovuobnovení již zapomenuté tradice.